Lze tedy říci, že jsou to teprve média, kdo vytváří z jednotlivých skupin občanů (např. profese, sociální vrstev apod.) společenství, které je spojeno zájmem – v tomto smyslu média konstruují veřejný zájem a je jejich zodpovědností činit to tak, aby působily kohezně. V klasické teorii veřejná sféra vzniká s nástupem kapitalismu v 17. století jako doména soukromých osob, které jsou spojeny svým (obchodním) zájmem proti politickým autoritám, jejichž rozhodnutí ovlivňují jejich podnikání. Média hrála klíčovou roli v proměně jednotlivců, jež prostě přijímají rozhodnutí státní moci, ve veřejnost, jež se stává jejím soupeřem (Habermas, 1991: 26). Tato buržoazní veřejnost podle Habermase používala svůj rozum pro diskutování a vyjednávání moci. Její klasická podoba se rozpadla ve chvíli, kdy došlo k rozdělení společnosti prostřednictvím nástupu masových politických hnutí a médií orientovaných na odpovídající sociální skupiny.

Dodnes je tato idea veřejné sféry překonávající všechny hranice mezi sociálními skupinami živá v obecně přijímané myšlence, že novináři naplňují svoji roli šířením ověřených informací a plněním role “hlídacího psa” (watchdog funkce), o nichž potom veřejnost jako jedno velké publikum racionálně diskutuje. V médiích je stále živá představa, že budou-li novináři takovými “přenašeči zpráv”, naplní svoji roli a přispějí k funkční veřejné sféře. Situace ale je složitější – a to nejen proto, že příkopy mezi některými sociálními skupinami a vrstvami jsou příliš hluboké a apel na rozumnost je jen těžko překoná.