Pravdu však v demokracii potřebujeme, abychom se mohli rozhodovat. A to nejen koho volit, ale i jaká rozhodnutí činit v našich soukromých i pracovních životech. Pravda a novinářská zpráva jsou však odlišné věci, které se podle Lippmanna pouze do určité míry prolínají: “Základní části pravdy a základní části zprávy splývají pouze v těch bodech, kde společenské podmínky na sebe berou na sebe berou rozeznatelný a měřitelný tvar.” V takovém bodě lze opustit neplodné a spekulativní hovory o povaze pravdy a stanovit exaktní test. To je nástroj, který mají novináři a novinářsky, aby zajistili pravdivost svého zpravodajství – metody, které umožňují určit, do jaké míry se jejich popis skutečnosti blíží realitě. Novinářská práce, která takový test neprovádí a neumožňuje publiku jej opakovat, může být – a bude – vždy podezřelá.

Pravdivost tedy neznamená být “pouhými přenašeči informací”. Novinářská práce vyžaduje více: adaptovat soubor metod, díky nimž budou články, reportáže nebo rozhovory dostatečně důvěryhodné. Dlouholetý americký novinář (bývalý válečný zpravodaj i šéfredaktor) Stephen J. Ward, jenž se dnes věnuje mediální etice a patří k významným pedagogům v oboru, vysvětluje, že objektivita je metodický postoj “testování interpretací”. Profesionální práce musí zahrnovat neustálou kontrolu, zda naše porozumění realitě obstojí před novými zjištěními. Tak se objektivita stává “procesem disciplinace” našeho rozumění skutečnosti na základě oborových standardů. A ty jsou dnes vymezeny poměrně jasně: informace je třeba ověřovat, podávat je ucelené a zasazené do souvislostí, doprovázet je i alternativní pohledy a výklady.