Jak reportovat o uniklých vyšetřovacích materiálech?

Autorem těchto doporučení je Bc. Martin Veselý a vycházejí z jeho výzkumu pod vedením Mgr. et Mgr. Maríny Urbánikové, Ph.D. Autora lze kontaktovat e-mailem: martin.vesely@mail.muni.cz.

V českých médiích se často objevují uniklé materiály z policejních vyšetřování, nejčastěji jsou to odposlechy politiků, lobbistů, vysoce postavených úředníků a dalších veřejně činných osob. Novináři a novinářky se ovšem mezi sebou často neshodnou na tom, jestli je správné takové materiály publikovat, případně v jaké formě. V debatě se často objevuje nejasně definovaný pojem „veřejný zájem“, který má ospravedlnit publikaci úniků i přesto, že narušují soukromí osob, o kterých uniklé materiály pojednávají. Jak poznat, co je „ve veřejném zájmu“ a jak s tím naložit v praxi? Ukážeme si to na příkladu odposlechů, které jsou médii publikované nejčastěji. V situaci, kdy redakce zvažuje, jestli odposlech zveřejnit, a v jaké podobě, je dobré se rozhodovat ve třech po sobě jdoucích krocích, které si postupně rozebereme.

Splňuje práce s odposlechy základní etické podmínky?

Vždy je nutné trvat na tom, že publikace odposlechů má sloužit veřejnému zájmu (který si definujeme za chvíli). Není přípustné motivovat publikaci úniků ani tvorbou zisku, ale ani zjednodušenou představou novináře jako „hlídacího psa“, který zkrátka publikuje všechno, co se týká veřejně činných osob v jakési „službě otevřenosti“. Před každou publikací úniků je nutné se zamyslet nad tím, jak publikace pomůže veřejnému zájmu.

Zadruhé je potřeba si být jistý, že při sběru materiálu a při jeho úpravě k publikaci byla dodržena všechna standardní pravidla profesionální etiky. Novináři by zejména měli ověřit, že únik není falešný, že jej někdo předem neupravil, aby zkreslil realitu, a neměli by odposlechy lákat od svých zdrojů lstí.

Pět aspektů veřejného zájmu

Při práci s odposlechy je užitečné přemýšlet nad veřejným zájmem jako nad něčím, co prospívá všem členům společnosti jakožto občanům. Každý z nás zastává v životě mnoho rolí (dcera, otec, novinář, politička…) a z každé z těchto rolí vyplývají různé zájmy a potřeby. Kvůli tomu, že lidé mají různé role, se mohou střetávat jejich zájmy, ale můžeme o lidech uvažovat jako o občanech, což je jediná role, kterou hrají ve společnosti úplně všichni. V této roli nejdou naše zájmy proti sobě, a při publikaci odposlechů se tedy musíme zamyslet, co je v zájmu všech lidí (nejen novinářů a publika, ale dokonce i nahraných veřejně činných osob!) jakožto občanů.

Takových zájmů můžeme určit více a každý z těchto aspektů je jedním z dílčích veřejných zájmů. Před zveřejněním odposlechu je nutné proti sobě zvážit tyto jednotlivé zájmy a zamyslet se, jestli celkovému veřejnému zájmu více prospěje, když odposlechy zveřejníme, nebo když to neuděláme. V tomto textu určíme pět aspektů veřejného zájmu.

Jako první je to veřejný zájem na řádném výkonu veřejné služby veřejně činnými osobami. Veřejně činná osoba je kdokoliv, kdo oplývá politickou, ekonomickou či jinou mocí ve vztahu k veřejnosti a u koho existuje legitimní požadavek veřejnosti na to, aby svou moc nezneužíval. Do tohoto vymezení tedy spadají nejen politici, úředníci či jiní státní zaměstnanci, ale např. i lobbisté či představitelé významných soukromých organizací. Občané mají zájem na tom, aby veřejně činné osoby neporušovaly platné zákony, aby jejich práce nevedla k závažným pochybením, aby zachovávaly veřejné statky, bezpečnost a zdraví veřejnosti a aby veřejnosti nelhaly.

Všichni členové veřejnosti mají dále veřejný zájem na politické odpovědnosti. Ten, kdo se závažně zpronevěří normám zmíněným v předchozím odstavci, by se měl vzdát své funkce, aby jej mohl nahradit někdo jiný, důvěryhodnější. Aby mohl být tento veřejný zájem naplněn, musíme definovat i veřejný zájem na informovanosti. Aby mohla existovat politická odpovědnost, musí lidé vědět o tom, že někdo jde proti jejich veřejnému zájmu na řádném výkonu veřejné služby – a to není možné bez toho, aby média informovala o takových přečinech. Pokud redakce dospěje k tomu, že zveřejnění odposlechů pomůže těmto třem veřejným zájmům, je publikace ospravedlnitelná.

Na druhou stranu mají všichni občané veřejný zájem na zachování lidského soukromí. Na rozdíl od právního přístupu k věci nejde o soukromí nahraných osob, které se poměřuje proti právu veřejnosti na informace – podle naší logiky nesmějí média zbytečně narušovat soukromí občanů, protože to zakládá nebezpečný precedent, který ohrožuje všechny. Podobně funguje i veřejný zájem na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti: pokud by naplnění ostatních aspektů veřejného zájmu narušilo korektní průběh např. policejního vyšetřování či soudních procesů, byla by tím do budoucna ohrožena spravedlnost pro všechny.

Formální doporučení pro vzniklé články, reportáže apod.

Pokud si je redakce po zodpovězení předchozích otázek jistá, že zveřejnění odposlechů poslouží celkovému veřejnému zájmu, je potřeba myslet i na to, jak finální materiál vhodně formulovat. Zaprvé je vhodné, aby výsledek obsahoval explicitní vysvětlení autorů materiálu či vedoucího redakce, že se redakce domnívá, že publikace slouží veřejnému zájmu, jak konkrétně mu slouží, a jakým způsobem k tomuto rozhodnutí redakce dospěla. Stejně tak je dobré výslovně v článku uvést, že se redakce domnívá, že jsou publikované informace pravdivé a úplné, a od čeho svou jistotu odvozuje (vzhledem k nutnosti ochrany zdrojů není nutné být zcela kon­krétní), případně varovat, že informace nemusejí být kompletní. Autoři žurnalistického materiálu by také měli respektovat praxi dát osobám zachyceným na odposleších prostor vyjádřit se.

Explicitní zmínku si zasluhuje i respekt redakce k principu presumpce neviny. Ta dnes bývá často vyjádřena jen implicitně tím, že se redakce odvolávají na to, že informace pocházejí z odposlechů – jde o fráze jako „policisté viní XXX z YYY“ či „XXX se měl dopustit YYY“. Výslovná zmínka o presumpci neviny zakotvuje vědomí novinářů i čtenářů, že novináři netvrdí, že zaznamenané jednání je nutně trestné, nýbrž pouze to, že jsou přesvědčeni o tom, že narušuje veřejný zájem. To mimochodem znamená i to, že pokud dojde v době po publikaci uniklého odposlechu k soudnímu řízení, ve kterém jsou zaznamenané osoby osvobozeny, neznamená to nutně, že publikace odpo­slechu byla nesprávná. Novináři a novinářky nerozhodují o vině a trestu podle práva – upozor­ňují jen na nutnost politické odpovědnosti veřejně činných osob dodržovat veřejný zájem na řádné veřejné službě, jak jsme jej definovali dříve v textu.

Podrobnější teoretické zdůvodnění těchto doporučení si můžete přečíst v popularizačním článku na portálu Mediář nebo v původním odborném textu.

Otázky, kterými určit, co je ve veřejném zájmu

Publikaci odposlechů nelze ospravedlnit pouze tím, že se odkážeme na existenci určitého veřejného zájmu. Je vždy nutné před sebou i před publikem vysvětlit, jak konkrétně zveřejnění odposlechu veřejný zájem naplní. K tomu je možné použít následující sady reflexivních otázek. Předložené otázky není nutné vždy zodpovědět všechny, snažíme se spíše zahrnout všechny pravděpodobné situace, ve kterých mohou být otázky užitečné. Jako první se podívejme na otázky, které se vztahují k veřejnému zájmu na řádné veřejné službě.

  • Kdo je zaznamenán na uniklých odposleších? Jaké postavení má nahraná osoba (či osoby)? Lze ji považovat za veřejně činnou osobu podle definice v tomto článku? Proč?
  • Jaká je povaha zapojení nahrané osoby do veřejného života (např. volená či jmenovaná činitelka nebo uchazečka o takovou funkci, lobbistka, představitelka soukromé sféry…)? Konkrétní podoba a míra zapojení dané osoby do veřejného života může být relevantní pro posouzení, zda je publikace odposlechů této konkrétní osoby vhodná, a pokud ano, tak v jaké formě.
  • V čem spočívá její prohřešek proti řádnému výkonu veřejné služby?
  • Jak je tento prohřešek závažný? Jaký dopad má na veřejnost?
  • Ukazuje zaznamenané jednání na systémové selhání nebo selhání jiných veřejně činných osob? Má selhání zaznamenané osoby implikace z hlediska hodnocení jiných veřejně činných osob? Jaké jsou naše důvody si to myslet? (Tato otázka poukazuje na to, že selhání zaznamenaných osob může být zasazeno do širšího kontextu fungování veřejné správy a publikace odposlechu může být významná primárně jako poukázání na toto širší selhání, ne na konkrétní jednání zaznamenaných osob. Tato otázka může být relevantní také v případě, že zaznamenané osoby už nejsou veřejně činné, ale jejich činnost může vrhat podezření na stále veřejně činné osoby, že řádně nenaplňují veřejný zájem na řádné veřejné službě.)
  • Má jednání veřejně činné osoby či osob, které je zaznamenané v odposleších, vztah k jejich funkci, respektive k (ne)naplňování zájmu na řádné veřejné službě? Jak?
  • Ukazují odposlechy na to, že zaznamenané veřejně činné osoby postrádají předpoklady pro řádný výkon své funkce, a tím i pro naplňování veřejného zájmu na řádné veřejné službě, tj. ukazují například jejich morální, charakterové či jiné nedostatky? Pokud ano, proč je důležité, aby o nich veřejnost věděla?

Druhá skupina otázek se věnuje veřejnému zájmu na politické odpovědnosti a veřejnému zájmu na informovanosti.

  • Existuje oprávněný důvod, že publikace odposlechu naplní veřejný zájem na politické odpovědnosti? Proč? Jak?
  • Co se změní, pokud budou odposlechy publikovány nyní, v daném kontextu veřejné debaty? Jak publikace veřejnou debatu ovlivní?
  • Existuje možnost, že v případě nepublikace odposlechu se daná veřejně činná osoba vyhne své politické odpovědnosti, nebo že veřejnost nebude mít dostatek informací pro to, aby se mohla informovaně rozhodnout ve volbách?
  • Pokud můžeme oprávněně předpokládat, že odposlechy, které máme jako novináři a novinářky k dispozici, nakonec stejně budou přehrány u soudu, jak prospěje veřejnému zájmu to, když je publikujeme nyní?
  • Můžeme předpokládat, že pokud odposlechy nepublikujeme, pak bude případ „ututlán“ a bude znemožněno naplnění zájmů na politické odpovědnosti a na informovanosti?

Třetí sada otázek se vztahuje k veřejným zájmům na soukromí a na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti.

  • Je porušení zájmu na řádném výkonu veřejné služby veřejně činnými osobami natolik závažné, že ospravedlňuje upozadění veřejných zájmů na zachování lidského soukromí a na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti? (Poměření práva médií informovat a práva osob na soukromí ostatně vyžaduje i čistě právní pohled na otázku publikace uniklých odposlechů.)
  • Je soukromí osob zachycených v odposleších narušeno v adekvátním, nezbytně nutném rozsahu?
  • Pokud jsme se již rozhodli odposlech publikovat a ten obsahuje projevy intimní povahy, je nutné používat přímé citace, nebo stačí využít parafráze, případně jen popsat, jakého ne-vhodného jednání se veřejně činné osoby dopouštěly? (Lze argumentovat, že použití přímých citací narušuje intimní sféru osob více než parafráze.)
  • Jak moc jsme si jisti, že jsou informace, které o případu máme, kompletní a pravdivé? Jaký je základ této naší jistoty? (Pokud se v budoucnosti ukáže, že informace nepodávaly věrný obraz reality, můžeme jejich publikací nahraným osobám uškodit a narušit důvěru veřejnosti v média.)
  • Jaký dopad publikace materiálu na probíhající vyšetřování či soudní proces lze očekávat? Může publikace materiálu nějak ovlivnit výpovědi nahraných osob či svědků či argumentaci právních zástupců či státních zástupců?