Autorka: Tereza Hotová
Esej byl napsán jako závěrečná práce v předmětu ZURn6223 Média a krize (vyučující Mgr. Johana Kotišová, Ph.D.) v roce 2020.
Úvod
Novinářská profese je se společností provázána ze své nejniternější podstaty a tato vzájemnost se někdy projeví zřetelně, jindy se spíš drží v pozadí. Z tohoto vztahu jsou poté odvozeny také principy, kterými se novináři při své práci řídí. Tak často skloňované hodnoty objektivity, nestrannosti či nezávislosti již bereme jako automatickou součást našeho přemýšlení o médiích. V běžném provozu tyto pojmy používáme bez hlubší reflexe toho, co vlastně doopravdy představují. Přitom pravidelně prováděná revize a reformulace těchto pilířů by mohla mnohdy přispět lepšímu porozumění médiím i tomu, co od nich vlastně čekáme. Místo toho zmíněné hodnoty opatrujeme jako pomyslný „svatý grál“ a doufáme, že zavřené ve vakuu a pečlivě uschované nám zůstanou stále stejnými opěrnými body při hledání odpovědí na to, co znamená „dobrá žurnalistika“ a jak vypadá „dobrý novinář“. Domnívám se ovšem, že opak je pravdou.
Vrátím-li se nyní k mému úvodnímu zamyšlení o provázanosti žurnalistického řemesla a společnosti, jsou to právě nejrůznější společenské krize, které nám v tomto ohledu mohou otevřít oči. Krize, ať už ji budeme definovat jakkoliv, je vždy určitým narušením každodennosti, vytržením z běžného provozu a našeho zajetí „pěnou dní“ a jako taková je tedy příležitostí k rekonstrukci toho, co považujeme za samozřejmé. Vzhledem k povaze doby, ve které jsou momentálně situovány naše životy, se takových krizových momentů nabízí stále více. Námi prožívaná modernita (či postmodernita?) je riziky nejen naplněna, ale rizika a snaha je mít pod kontrolou jsou jejím ústředním tématem a jakýmsi motorem, který společnost pohání a stimuluje (Beck, 1992; Giddens, 1990).
Jednou z největších krizí, možná dokonce tou nejzásadnější za posledních několik let je krize klimatická, respektive změna klimatu (climate change)[1]. Za palčivou ji často označují světoví lídři i odborníci (Moser, 2010; Salvesen, 2018), znepokojena je podle mnoha průzkumů i široká veřejnost, zejména mladší generace. Také vyhlídky do budoucna nejsou v této problematice příliš optimistické, bude tedy nutné se jí zabývat pravděpodobně čím dál intenzivněji. Ve vztahu k médiím se zatím klimatická krize a její zpravodajské pokrytí ukázala jako velká výzva (Salvesen, 2018), přesto je ale role masových médií v konstrukci environmentálních problémů neoddiskutovatelná (Boykoff, 2004).
Pokud je tedy krize obecně impulsem pro rekonstrukci toho, co nám přijde samozřejmé, potom ani klimatická krize nemůže být výjimkou. V kontextu toho, co jsem vystavěla v předchozích odstavcích jsem se tedy rozhodla podrobit takovéto mentální revizi žurnalistické hodnoty objektivity, nestrannosti a případné angažovanosti, a to právě ve vztahu k tématu klimatické změny.
Na následujících stránkách mého eseje se pokusím hledat odpovědi na otázku, zda je klimatická krize a reportování o ní ospravedlněním více angažovaného přístupu novinářů. Zda oteplování planety poskytuje pomyslné alibi pro to, abychom přehodnotili či opustili klasicky pojímanou novinářskou objektivitu. A možná i obecněji a šířeji – jak by se klimatická krize měla v ideálním případě komunikovat směrem k (nejen mediálním) publikům.
Opouštění představy všespásné objektivity
Jako novinářská obec, lidé pracující uvnitř médií nebo pohybující se okolo nich, jsme se dlouho drželi (a v mnoha případech asi stále držíme) ideálu objektivity v klasickém pojetí – tedy dát v mediálním produktu prostor rovnoměrně oběma (či všem) stranám problému. Zejména americký model profesionální žurnalistiky dlouho uctíval tuto hodnotu jako nedotknutelnou (Halin & Mancini, 2004; Schudson, 2001).
Domnívali jsme se, že takové zpravodajství, které má ve středu své pozornosti důraz na objektivitu, musí být nutně vyvážené a že samotné zastoupení různých pohledů na věc v článku zaručí jeho neprůstřelnost proti případným výtkám a námitkám, které novináře obviňují z neobjektivity.
Postupně se ovšem ukazuje, že taková strategie automaticky nezaručuje kvalitní a nezaujatý mediální produkt. Kromě toho, jak píše Tong (2015), idea objektivity rozhodně není univerzální hodnotou, je spíše multidimenzionální a nikoliv statická a absolutní.
Problematické jsou tyto nesrovnalosti zejména ve vztahu k některým tématům, mezi která patří i ta environmentální, kde může klasicky pojímaná novinářská objektivita popsaná výše dokonce přímo uškodit. Boykoff a Boykoff ve své analýze čtveřice největších amerických novin dokonce došli ke zjištění, že „vyvážené zpravodajství může být v případě pokrytí tématu globálního oteplování naopak dokonce formou informačního zkreslení (informational bias)“ (Boykoff & Boykoff, 2004, s. 126). Ačkoliv totiž panuje konzistentní shoda, potvrzená IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu) na tvrzení, že globální oteplování je zásadní problém, na kterém má lidstvo signifikantní podíl, a které musí být bezodkladně řešeno, toto „vyvážené zpravodajství“ dá přesto hlas také malé skupině klimaskeptiků (Boykoff & Boykoff, 2004, s. 126).
Dokud jde o reportování o problémech politické nebo sociální povahy, je snaha o zveřejnění všech hlavních názorových skupin celkem spolehlivým vodítkem pro vyvarování se zaujatosti v textu. Problém ovšem nastává, když stejné řešení zvolíme u vědeckých témat, jichž je součástí i problematika klimatické krize. Boykoff a Boykoff (2004) píší, že novináři v takovém případě prezentují soupeřící pohledy na nějakou vědeckou otázku způsobem, jako by měly stejnou vědeckou váhu, ačkoliv ji ve skutečnosti nemají.
Kromě toho klimatická krize a reportování o ní má tří zásadní specifika, o kterých píše Susanne Moser (2010) a které poměrně zásadně komplikují situaci. Jde zaprvé o skutečnost, že klimatická krize je „neviditelná“ – tedy že ji ve většině případů nemůžeme smysly vnímat. S tím souvisí i další bod, o kterém píše Moser (2010) – rozpojení našeho chápání „příčiny a následku“. To znamená, že vzhledem k tomu, že klimatická krize je rozptýlena časově i prostorově, v našem omezeném lidském vnímání nepociťujeme naléhavost této problematiky. Posledním problémem při psaní o klimatické krizi je fakt, že kroky, které podnikáme směrem ke zlepšení situace, se neprojeví v nejbližší budoucnosti. Proto se může zdát, že nemají žádný efekt – ten se ovšem projeví až v dlouhodobém horizontu (Moser, 2010).
Potřebu kultivovat „posvátný princip žurnalistiky“, tedy objektivitu, popisuje ve vztahu k reportování i klimatické krizi Lyla Badavam (2010), když se pokouší definovat tenkou hranici mezi environmentální žurnalistikou a aktivismem. Objektivita v pojetí „řekl zdroj A“ a „řekl zdroj B“ podle ní totiž v případě těchto témat neslouží ani samotným čtenářům, jelikož ti od novináře očekávají, že analytickou práci udělá za ně – tedy nikoliv, že jim nabídne dvě alternativy pohledu na věc a nechá je, aby si z nich vybrali, ale že situaci na základě výpovědí zdrojů komplexně a zodpovědně zhodnotí a výsledky svého pozorování předloží v článku. Bavadam (2010) právě toto považuje za samotné jádro a esenci žurnalistické profese. Dalo by se tedy říct, že jiný postup než tento výše popsaný je od novináře jistým druhem alibismu, jelikož nechává tu nejtěžší část své práce na svém čtenáři.
Někteří žurnalisté se také „chrání“ tím, že objektivitu ve své práci uplatňují tak, že zjištění prezentují suchým a anonymním způsobem, aby se vyvarovali případné nestrannosti, která by mohla z textu jinak vyplývat. Bavadam (2010, s. 6) takové jednání pojmenovává jako „bezpečná žurnalistika“ (safe journalism), případně „neefektivní žurnalistika“ (ineffective journalism) a staví se k ní kriticky. Podobný přístup k novinářské práci navíc může vést k tomu, že výsledný produkt ztrácí na smysluplnosti, přičemž zejména u environmentálních témat je tato smysluplnost a konzistentnost klíčová (Tong, 2015).
Tak či onak, lze na tomto místě říct, že objektivita může v některých pojetích být stejně tak zbraní jako užitečným nástrojem novinařiny. Že je minimálně problematické udržovat si představu novináře jako zcela nezaujatého aktéra, naprosto oproštěného od vědomých či podvědomých zkreslení (Boudana, 2011).
Pokud tedy na tomto místě pomyslně poodstoupíme, je vhodné se nějakým způsobem pokusit uchopit specifika práce environmentálních novinářů, kteří se tématy klimatické krize zabývají nejčastěji. Proč by tedy mělo být ospravedlnitelné, aby právě pro ně mělo být přísně utažené pouto objektivity mírně povoleno? Lyla Bavadam (2010) se na environmentální žurnalisty dívá ze zajímavého úhlu pohledu. Píše, že podobně jako nevyžadujeme klasickou stavbu „on řekl“ a „ona řekla“[2] u lidskoprávních témat, tak je načase, abychom změnili naše uvažování a přestali rozlišovat mezi „lidskými právy“ a „právy životního prostředí“ (the rights of the rest of the environment) (Bavadam, 1010, s.6). Podle Bavadam (2010) jsou totiž problémy spojené s klimatickou krizí podobně život ohrožující jako ty, se kterými pracují lidskoprávní aktivisté. Kromě toho argumentuje důležitým účelem žurnalistiky – reprezentováním outsiderů (underdog), přičemž Bavadam (2010) do této kategorie marginalizovaných a podreprezentovaných zařazuje i environmentální problémy, které by podle této logiky tedy zasloužily „lepší zacházení“. V jádru environmentálního zpravodajství by tedy mělo být přijetí toho, že lidé jsou nedílnou součástí ekosystému a na jejich přežití záleží stejně tak jako na přežití všech ostatních částí. Touto naléhavostí by mělo být protknuto reportování o klimatické krizi (Bavadam, 2010).
Klimatická krize jako příležitost pro angažovanou žurnalistiku?
Tento pohled na paralelu mezi lidskoprávními a environmentálními tématy je dle mého soudu zajímavý a hodný další pozornosti sám o sobě. Představa novinářské profese a její morální povinnosti chránit bezbranné a následné zařazení ohroženého a devastovaného životního prostředí mezi tyto bezbranné a ohrožené subjekty funguje dle mého soudu jako dobrý argument pro ospravedlnění více angažovaného přístupu k environmentální novinařině.
Koneckonců sama debata, zda environmentální reportování má nabízet spíše objektivitu nebo raději obhajobu (advocacy) a jestli novináři píšící o životním prostředí jsou spíše environmentalisté nebo pro-environmentální obhájci není vůbec nová (LaMay & Dennis, 1991). Mark Neuzil (2008) například věří, že environmentální žurnalistika by měla být koncipována tak, aby její produkty podněcovaly reálnou změnu v politice ochrany klimatu a aby ve společnosti zvyšovaly důležitost tématu samotného. Proto někteří autoři (Bavadam, 2010; Dixit, 2010; Neuzil, 2008; Wyss, 2008) obhajují takový přístup, který méně zdůrazňuje objektivitu v klasickém pojetí a více praktikuje tzv. „advocacy journalism“, a to v reakci na sílící palčivost ekologické krize jako takové (Tong, 2015).
Pokud tedy přijmeme skutečnost, že je v případě klimatické krize potřeba hodnotu klasické objektivity mírně reformulovat, nabízí se nevyhnutelně otázka: jakým směrem? V předchozích částech textu jsem již naznačila, že se nabízí cesta takzvané advocacy journalism (český překlad „advokátní žurnalistika“ zní poněkud šroubovaně), či angažované žurnalistiky. V hledání odpovědi na to, zda je právě takový posun směrem k angažovanosti oním řešením nám může pomoct opět Susanne Moser (2010), která píše obecně o komunikování klimatické změny a nástrahách, které toto téma přináší.
Moser (2010) rozlišuje tři formy účelu naší komunikace, v tomto případě komunikace novinářské. První z těchto účelů je zkrátka publikum informovat a tedy i vzdělat v tématu klimatické změny. Tuto motivaci bychom pravděpodobně vysledovali ve většině mediálních výstupů týkajících se životního prostředí – tedy logiku, že pokud lidem poskytneme dostatečné informace, potom budou schopni si utvořit vlastní pohled na věc; novináři tedy v tomto případě nechtějí vystupovat v roli toho, kdo by měl lidem říkat, co si mají myslet nebo dělat (Moser, 2010). Jenže zde narážíme na zásadní skutečnost, kterou mnohokrát prokázaly i výzkumy – v tématu klimatické krize není problémem nedostatek informací o problému; naopak, ukazuje se, že 85% veřejnosti si myslí, že klimatická změna je zásadní problém[3] (Spring 2015 Global Attitude Survey, Pew Research Center). Nelze tedy očekávat přímou úměru mezi poskytnutými informacemi mediálnímu publiku a ochotou zajímat se o životní prostředí a přispět ke změně.
Moser (2010) ale dále zmiňuje i druhý a třetí účel komunikace. Ty už jdou za samotné informování – druhý chce podnítit aktivní zapojení (ať už se týká změny konzumního chování, nebo nějakého občanského či politického zapojení se). Poslední, třetí účel komunikace jde ještě dále, když si jako cíl stanovuje účel hlubší a dlouhotrvající změny, směřující k reformulaci sociálních norem nebo hodnot vzdělávání (Moser, 2010, s. 8-9). Myslím si, že právě tyto dvě formy komunikace už lze zařadit do oné zmíněné angažované žurnalistiky. Jejím účelem tedy již není pouze informovat, ale iniciovat změnu v chování, apelovat na publikum a jeho smýšlení.
Ingerid Salvesen (2018) si otázku, zda je ospravedlnitelné, aby novináři takto – řekněme – aktivisticky reportovali o změně klimatu, klade ve své studii. V ní se zaměřila na jednu kauzu z britského mediálního prostředí, konkrétně na sérii článků britského deníku Guardian z roku 2015, které byly součástí kampaně Keep it in the ground[4]. Jejím obsahem bylo téma klimatické krize ve vztahu k těžbě uhlí – redakce Guardianu se tehdy poměrně otevřeně rozhodla zveřejněním této série textů sledovat konkrétní účel – odradit dvě velké společnosti od investic do těžby uhlí. Jejich kampaň v britském mediálním prostředí vyprovokovala otázky, které se objevují i v mém eseji – tedy otázky po novinářské objektivitě a hranici mezi tím, co je pro novináře ve vztahu k angažovanosti akceptovatelné a co již nikoliv.
Podobný příklad angažované novinářské práce v tématu klimatické krize, dokonce z nedávné doby, bychom našli i v českém prostředí. V prosinci roku 2020 se server Aktuálně.cz rozhodl publikovat klimatický speciál s názvem Pálí nás klima, jehož součástí bylo třináct postupně zveřejňovaných apelů českých osobností. Zdeněk Svěrák[5], Světlana Witowská[6], Dominik Hašek[7] a další známé tváře v krátkých videích apelují na českou veřejnost, aby změnila svoje smýšlení a chování směrem ke klimatické krizi. Myslím si, že právě toto může být příkladem žurnalistiky, která přesahuje účel informovat, jak o něm píše Salvesen (2018), a spíše chce v publiku způsobit akci či změnu chování. Otázka, zda taková žurnalistika má v českém prostředí místo a zda je tento posun k angažovanosti obhajitelný a žádoucí, pravděpodobně nemá jasnou odpověď.
Závěr
V mém eseji jsem se pokusila rozpracovat otázku, zda klimatická krize opravňuje novináře o ní píšící, aby opustili klasicky pojímanou objektivitu, která dává stejný hlas oběma (či všem) stranám problematiky. Pokud naše odpověď bude spíše souhlasná, je potom legitimní ptát se, kudy se tedy má environmentální žurnalistika ubírat. Jednou z možností je tzv. advocacy journalism, nebo angažovaná žurnalistika, která přesahuje cíl pouze informovat, ale v publiku chce vyvolávat změnu chování či smýšlení. Bohužel není v mých silách poskytnout na tyto otázky v tomto eseji uspokojivou odpověď, pro takové stanovisko by bylo potřeba hlubšího zkoumání problematiky.
Závěrem bych se ztotožnila s pohledem Kalpana Sharmy (2010) která píše, že novináři jsou zkrátka buď dobří nebo špatní, profesionální nebo neprofesionální. Podobný pohled má i Kunda Dixit (2010) když píše, že si myslí, že existují jenom dva typy žurnalistiky – dobrá a špatná. Dobrá novinářská práce je „hluboká, s kontextem, relevantní, zajímající se o lidi, taková, která plyne jako dobře vyprávěný příběh a která je napsána jasným a živým jazykem“ (Dixit, 2010, s.12).
Ačkoliv závěr, který říká, že hlavní je tím pádem zkrátka „dělat dobrou žurnalistiku“ zní podobně vágně jako úvod této eseje, domnívám se, že v novinářské profesi bohužel obecně není mnoho jasných odpovědí na dilemata, se kterými se toto povolání potýká – otázka jak správně reportovat o klimatické krizi může být jedno z nich. Je nutné si umět přiznat, že někdy je vše vlastně otázka osobního charakteru novinářů, jejich svědomí a odhodlanosti dělat dobrou práci, sloužící veřejnosti, což jsou záležitosti spíše neuchopitelné, a tím pádem neumožňující ukotvení do univerzálně platných pravidel.
Poznámky
[1] Ačkoliv pojmy klimatická krize a změna klimatu nenesou zcela totožný význam, v seminární práci jsem se rozhodla je ze stylistických důvodů používat jako synonyma, jelikož rozdíl není tak zásadní, zejména pokud rámec, do kterého je esej zasazen není primárně environmentalistický ani přírodovědecký.
[2] Anglické texty používají metaforu „he said“ and „she said“, nebo tutéž praktiku nazývají „ping-pong“ (Bavadam, 2010; Tong, 2015). V obou případech toto přirovnání odkazuje na klasickou stavbu článku a citací v nich využitých, které jsou poskládány tak, aby se střídaly hlasy, mluvící ve prospěch problematiky a hlasy kritické. Opět jde o zaužívaný přístup k novinářské objektivitě, díky kterému věříme, že výsledný text nebude stranit ani jednomu pohledu.
[3] Dostupné z: https://www.pewresearch.org/global/2015/06/23/spring-2015-survey/
[4] Dostupné z: https://www.theguardian.com/environment/series/keep-it-in-the-ground
[5] Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/planeta-v-nouzi-zdenek-sverak-o-klimatu/r~c923a00e0e0511eb9c800cc47ab5f122/
[6] Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/planeta-v-nouzi-svetlana-witowska-o-klimatu/r~d09df9121a8811eb80e60cc47ab5f122/
[7] Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/planeta-v-nouzi-dominik-hasek-o-klimatu/r~1ec9c46c298011eb9d470cc47ab5f122/
Zdroje
Acharya, K., & Noronha, F. (Eds.). (2010). The green pen: Environmental journalism in India and South Asia. SAGE Publications India.
Beck, U., & Wynne, B. (1992). Risk society: Towards a new modernity (Vol. 17). sage.
Boudana, S. (2011). A definition of journalistic objectivity as a performance. Media, Culture & Society, 33(3), 385-398.
Boykoff, M. T., & Boykoff, J. M. (2004). Balance as bias: Global warming and the US prestige press. Global environmental change, 14(2), 125-136.
Giddens, A. (1994). The consequences of modernity [1990]. na.
Hallin, D. C., & Mancini, P. (2004). Comparing media systems: Three models of media and politics. Cambridge university press.
LaMay, C. M., Dennis, E. E., Detjen, J., & Friedman, S. (1991). Media and the environment. Island Press.
Moser, S. C. (2010). Communicating climate change: history, challenges, process and future directions. Wiley Interdisciplinary Reviews: Climate Change, 1(1), 31-53.
Neuzil, M. (2008). The environment and the press: From adventure writing to advocacy. Northwestern University Press.
Salvesen, I. (2018). Should journalists campaign on climate change?.
Schudson, M. (2001). The objectivity norm in American journalism. Journalism, 2(2), 149-170.
Spring 2015 Global Attitude Survey, Pew Research Center (Dostupné z: https://www.pewresearch.org/global/2015/06/23/spring-2015-survey/)
Tong, J. (2015). Being objective with a personal perspective: How environmental journalists at two Chinese newspapers articulate and practice objectivity. Science Communication, 37(6), 747-768.