Přes všechny podobnosti v etických zásadách pro tvorbu zpravodajství a komentářů je nyní na místě zmínit jednu zásadní odlišnost. Zatímco ve zpravodajském textu má být autor jen zprostředkovatelem informací a jeho povinností je nechat co nejméně své vlastní názory a postoje ovlivňovat výsledný článek, v názorové žurnalistice je tomu z podstaty věci právě naopak. Komentátor má na projevení svého – argumenty a fakty podloženého – pohledu nejen právo, ale veřejnost to od něj přímo očekává.

Právě proto je v etických kodexech zdůrazňována povinnost média důkladně odlišit zpravodajské a názorové rubriky. Charta Mezinárodní federace žurnalistů mluví o “zřetelném oddělení faktických informací od komentářů a kritik”, kodex Society of Professional Journalist (SPJ) zase zmiňuje nutnost “označit obhajobu a komentář”.

Výše citovaná Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy uvádí, že “základním principem jakékoli etické úvahy o žurnalistice je jasné rozlišování mezi zprávou a názory, které znemožňuje jejich záměnu. Zprávy jsou informací o skutečnostech a údajích, zatímco názory vyjadřují myšlenky, ideje, přesvědčení či hodnotové úsudky mediálních společností, vydavatelů nebo novinářů.“

Odlišení se může realizovat jakoukoliv formou, graficky nebo umístěním, ale čtenář musí být schopen tyto dvě sekce od sebe jasně a neomylně rozeznat. Tato zdánlivá formalita může mít vliv i na míru důvěry v novináře a žurnalistiku obecně. Výzkum Duke Reporter´s Lab ukázal, že čtenáři jsou často zmatení v tom, který obsah je zpravodajský a který názorový. Díky jednotnému označování mohou lépe porozumět různým formám žurnalistiky a následně sami posoudit, zda text není zaujatý. Autoři výzkumu redakcím radí, aby “používali konzistentní označování všech článků a rozlišovali analýzy, názory, recenze a zprávy” a také aby “umisťovali tato označení či štítky na viditelná a nápadná místa v horní části článku“.