Jak vidíme mediální etiku

Až do šedesátých let dvacátého století se problém mediální etiky redukoval na otázku objektivity. Ve svém tradičním pojetí to znamenalo především důraz na funkci novináře jako informátora, nezávislého, nestranného a neutrálního mediátora faktů. Tento pohled vycházel z kritiky stranického a bulvárního tisku, senzacionalismu a propagandy a spoléhal na zjednodušené pojetí realismu, jak je formuloval např. Walter Lippmann. Novináři měli přinášet co nejpřesnější popis skutečnosti a pomáhat tak demokracii tím, že lidé budou mít jejich prostřednictvím přístup k realitě, jež je jim v jejich každodennosti vzdálená.

Tento přístup se na Západě zproblematizoval jak vlivem kulturních proměn iniciovaných občanskoprávními hnutími, tak i tlakem globalizace a kritikou objektivity ve společenských vědách. Nové technologie na jedné straně propojily svět nevídaným způsobem, na straně druhé otevřely dveře občanské žurnalistice, blogerství a nevídanému hromadění informací. Dříve neotřesitelná pozice tisku se ke konci dvacátého století zhroutila a mnoho z redakčních standardů se z ekonomických důvodů stalo jen poučkami v učebnicích. Zeštíhlování redakcí a transformace ekonomického modelu nadále vede k oslabování profesní autonomie a rozostřování rolí novinářů, copywriterů a podnikatelů na volné noze.

Není nadsázkou říci, že žurnalistika prochází kulturní revolucí, jak napsal v devadesátých letech Jeremy Iggers. Chápat ji pouze jako ohrožení nezávislosti a objektivity médií koncentrací vlastnictví, škodlivým vlivem internetu a rozšířením „fake news“ by bylo chybou. Je potřeba navázat na pohyb, který nastal v teorii žurnalistické etiky v osmdesátých letech a John P. Ferré jej označil za éru globálního humanitarismu. Již si nevystačíme s modelem novinářů jako chladných expertů, kteří nemají se skutečností nic společného a naplňují svoji roli tím, že popisují fakta a dávají prostor vyjádřit se všem zúčastněným stranám. A to nejen proto, že taková představa nikdy nebyla funkční. V globálním světě musí média aktivně bránit demokratické principy, být zapálenými obhájci sociálního dialogu a střežit veřejnou sféru jako prostor, v němž jsou kritiky mocných a poskytují hlas bezhlasým. Nejde o nic menšího, než abychom prostřednictvím žurnalistiky získali nástroj, jak společně tvořit svět, v němž chceme žít. Jen tak lze dnes odlišit profesionála od těch, kteří v médiích pouze pracují.

Pojetí žurnalistiky, s nímž pracujeme, navazuje na pragmatický obrat v teorii, jak jej podali Jeremy Iggers nebo Stephen J. Ward. Objektivita se svými standardy se musí stát nástrojem, nikoliv cílem novinářského úkolu, jímž je dosahování pravdy, spravedlivého soudu a mravní akce. Interpretace je součástí, nikoliv překážkou novinářské práce, ale musí být založena na faktičnosti a vyváženosti. Novinářská práce je tak více testování představ o skutečnosti, než pouhým předkládáním rutinizovaného popisu. Jak napsal S. J. Ward: “Ta nejlepší žurnalistika je uvážlivým spojením romantických a objektivních impulsů.” Dvě vášně tedy charakterizují žurnalistiku: vášeň pro zajímavé a podstatné interpretace a vášeň pro ospravedlněné interpretace. A tak se do rejstříku novinářské práce vrací i emoce, vztah ke komunitě, jíž jsou novináři součástí. Navazujeme na teze Matthew Kierana a Clifforda G. Christianse o tom, že orientaci na politický a ekonomický provoz demokracie a chladný odstup je potřeba nahradit dialogem, zájmem a vrátit do žurnalistiky lidský příběh, proti němuž se etika od nástupu “žluté žurnalistiky” na konci 19. století vymezovala – ostatně stejně jako proti investigativní novinařině.

Etika tak, jak ji chápeme v tomto Průvodci, je proces, hledání, komplexní podnik vylučující jednoduché teze. Je společensky zodpovědná, protože profesionály zavazuje veřejným slibem naplňovat svoji roli aktivního obhájce demokracie, jíž je součástí každý člověk, sociálním nerovnostem navzdory. Pozice českých médií je o to náročnější, že si neprošla těmito diskuzemi, které od šedesátých let elektrizují zvláště anglofonní žurnalistiku. Liberalizace médií po roce 1989 nás zastihla nejen nepřipravené, ale především české novináře a novinářky vrhla rovnou do víru globální mediální krize. Snad i z toho důvodů je dodnes domácí rozprava o médiích spíše intuitivní a orientovaná na tradiční pojetí objektivity.

Cílem našeho týmu je posilovat společenskou zodpovědnost a relevanci médií, a to jak na individuální, tak i organizační úrovni, podporovat význam médií pro sociální dialog a přinášet do diskuze o mediální etice argumenty založené na výzkumu a hlubší teoretické reflexi. V tom spojujeme romantickou i objektivní podobu vášně pro média: chceme vrátit žurnalistice význam, který snad konečně může mít i díky tomu, že ji informační technologie osvobodily od úkolů minulosti. Přinášet pouhé informace pro budování skutečné rovného a svobodného světa totiž nestačí.

Jan Motal
vedoucí týmu

Hledat pravdu (15 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Pravda není samozřejmá a skrývá se za stereotypy
> Nestačí prostě být pozorovatelem. Je třeba ctít metody a standardy novinářské práce
> Pravdivost neznamená potlačit svá přesvědčení, ale ctít otevřenost
> Profesionalita vyžaduje zkušenost i schopnost empatie – a redakce jsou povinny podporovat jejich rozvoj

Úcta k faktům a k právu veřejnosti na pravdu je první povinností novináře.
– Globální charta etiky pro novináře, Mezinárodní federace novinářů

Demokracie je založena na představě, že lidé se mají společně rozhodovat o vlastní budoucnosti. Že své životy mají utvářet podle vlastních záměrů, založených na samostatném úsudku. K tomu však potřebují mít co nejpřesnější obraz o světě, v němž žijí. Jak bychom mohli vědět, co je správné, pokud bychom neznali důsledky, jež naše rozhodnutí mohou mít? Proto je hledání a šíření pravdivého obrazu skutečnosti základním a nejdůležitějším úkolem novinářů a novinářek. Cílem jejich práce je překládat složitost světa do srozumitelných příběhů, které vystihují podstatu skutečnosti. Bez toho není žádná demokracie možná.

Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti.
– Etický kodex Syndikátu novinářů ČR

Stereotypy
Imperativ pravdivosti je v žurnalistické etice spojen jednak s hodnotou svobody projevu, jednak s poznáním, že nikdo z nás nedokáže obsáhnout celou skutečnost. V prvním případě tisk v moderní době stojí proti omezování novinářské práce jak ze strany státu (cenzura), tak i vlastníků a jejich obchodních či politických zájmů. Novináři a novinářky se stali obránci demokratického práva na informaci a svobodný projev, což znamená především šířit pravdivý odraz reality a pravdu o tom, co si lidé myslí a říkají. V případě druhém potom znamená pravdivost nejen prosté informování, ale i zasazování do souvislostí, věrnou interpretaci faktů a kritický přístup, který nabourává běžné stereotypy.

Walter Lippmann, pravděpodobně nejvýznamnější postava novinářské etiky meziválečného období a zakladatel moderní objektivní žurnalistiky, formuloval imperativ pravdivosti ve své knize Veřejné mínění. Lidé nepoznávají skutečnost jako holou realitu, na jejímž základě si teprve vytvářejí názory, ale každému poznání předchází nějaká subjektivní představa o skutečnosti – stereotyp. I skupina trénovaných pozorovatelů popíše ve své zprávě nějakou událost s vysokou mírou chyb způsobených jejich předchozími představami:

Zdá se, že jen málo v našem vědomí je prostě dáno. Většina faktů v našem vědomí zřejmě je, alespoň z části, konstrukcí. Zpráva je společným výtvorem pozorovatele a poznávaného a role pozorovatele je vždy selektivní a obvykle tvořivá. Skutečnosti, které vidíme, záleží na místě, odkud je pozorujeme, a na zvyklostech našeho pohledu.
– W. Lippmann, Veřejné mínění, str. 73.

Jako demokraté většinou spoléháme na tisk jako garanta pravdy. Věříme, že stačí prostě zajistit svobodu tisku a dostane se nám věrného obrazu reality. Lippmann však byl jeden z prvních, kteří tuto samozřejmou představu zpochybnili. Noviny nejsou “univerzální lék na nedostatky demokracie”, protože přinášejí obraz nutně zkreslený podmínkami své práce a mechanismy organizace médií. Povaha tisku i jeho ekonomická základna spíše kladou překážky pravdivosti, než aby ji podporovaly. Senzačnost, touha přijít se zprávou jako první, mít exkluzivní obsah nebo přitáhnout co největší část publika – to vše stojí v cestě poctivému hledání pravdy.

Objektivita jako metoda
Pravdu však v demokracii potřebujeme, abychom se mohli rozhodovat. A to nejen koho volit, ale i jaká rozhodnutí činit v našich soukromých i pracovních životech. Pravda a novinářská zpráva jsou však odlišné věci, které se podle Lippmanna pouze do určité míry prolínají: “Základní části pravdy a základní části zprávy splývají pouze v těch bodech, kde společenské podmínky na sebe berou na sebe berou rozeznatelný a měřitelný tvar.” V takovém bodě lze opustit neplodné a spekulativní hovory o povaze pravdy a stanovit exaktní test. To je nástroj, který mají novináři a novinářsky, aby zajistili pravdivost svého zpravodajství – metody, které umožňují určit, do jaké míry se jejich popis skutečnosti blíží realitě. Novinářská práce, která takový test neprovádí a neumožňuje publiku jej opakovat, může být – a bude – vždy podezřelá.

Pravdivost tedy neznamená být “pouhými přenašeči informací”. Novinářská práce vyžaduje více: adaptovat soubor metod, díky nimž budou články, reportáže nebo rozhovory dostatečně důvěryhodné. Dlouholetý americký novinář (bývalý válečný zpravodaj i šéfredaktor) Stephen J. Ward, jenž se dnes věnuje mediální etice a patří k významným pedagogům v oboru, vysvětluje, že objektivita je metodický postoj “testování interpretací”. Profesionální práce musí zahrnovat neustálou kontrolu, zda naše porozumění realitě obstojí před novými zjištěními. Tak se objektivita stává “procesem disciplinace” našeho rozumění skutečnosti na základě oborových standardů. A ty jsou dnes vymezeny poměrně jasně: informace je třeba ověřovat, podávat je ucelené a zasazené do souvislostí, doprovázet je i alternativní pohledy a výklady.

Nestrannost znamená otevřenost
Britský filozof Matthew Kieran v knize Mediální etika vysvětluje, že pravda znamená především transparentnost a otevřenost. Nesmíme nikdy zapomenout, že každý z nás má nějaké představy o světě. Je chybou je potlačovat – lépe je kriticky reflektovat. Reportéři či reportérky musí být otevřeni možnosti, že jejich východiska byla špatná, nicméně zbavit se jich nemůžeme. Novinářská práce nesmí být potvrzováním našich představ o světě. Příběhy musí být jednak v souladu s fakty, jednak musí přinášet dostatek informací, aby publikum mohlo posoudit věrohodnost jejich podání. K tomu je třeba nejen přinášet ucelené zprávy obsahující všechny podstatné souvislosti, ale také je podávat v takové podobě, aby je bylo možné vyvrátit. A s tím souvisí i nutnost odlišovat fakta (čili ověřené informace) od názorů.

Povinností reportéra je zprostředkovat svůj názor, ale vyváženě tak, aby úvahy ostatních, kteří mají jiný názor, byly prezentovány ve spravedlivém a odpovídajícím světle (… Nestrannost znamená) napsat příběh přístupný potvrzení nebo vyvrácení důkazy a vyvodit odůvodněné závěry, spíše než se řídit pouhou intuicí, pocitem nebo závazkem…
– M. Kieran, Media Ethics, str. 42–47.

Zkušenost a empatie
Aby novináři a novinářky dokázali psát či točit pravdivě, nepotřebují pouze znát určité metody, ale musí rovněž mít cvik a zkušenost s pokrýváním různých lidských, společenských či politických témat, upozorňuje Kieran. Jen tak si profesionálové dokážou zachovat chladnou hlavu a nenechají se svést emočním vzrušením, vlastními zájmy či zájmy svého zaměstnavatele, apod. Novinářská práce zahrnuje neustálý boj s vnitřním pokušením, ale i s dobovou módou či vnějšími tlaky. Proto je nutné si osvojit nástroje, jak nad pokušením vítězit a věnovat se jádru a podstatě příběhu. Člověk musí dokázat zachovat odstup od svých představ i od toho, co se kolem něj děje.

Pravdivost však neznamená chladný odstup nebo mechanickou reprodukci: bez empatie a představivosti nedokáže tisk pravdu zprostředkovat. I proto je třeba z hlediska etiky být obezřetný před současným trendem zavádění softwarových řešení, jako je umělá inteligence nebo automatizované redakční procesy. Z faktů je potřeba pravdu teprve vydolovat, a to může udělat jenom zkušený a rozumějící profesionál.

Může být automatizovaná žurnalistika nadějí pro budoucnost? Tato otázka je z hledisky mediální etiky otevřená, ale obezřetnost je na místě. Vše závisí na kvalitě vstupních dat a na tom, jak jsou procesy zpracování nastavené. Pokud však vstupní data nejsou ověřená, neodpovídají skutečnosti nebo v nich něco chybí, výsledky budou zkreslené. Stejně tak dokáže stroj odhalit i velmi zajímavé vztahy mezi daty, ale nedokáže je interpretovat. Proto automatizace funguje skvěle v oblastech, kde je potřeba zpracovat množství číselných dat, jako jsou výsledky voleb, finance nebo sportovní výsledky. Ale ve chvíli, kdy bychom začali na automatizované procesy spoléhat u komplexních ekonomických, sociálních i politických jevů, nedostali bychom pravdivější obraz reality, ale redukovaný na statistickou analýzu. Z dat a informací je třeba pravdu získat, zprávu vytvořit. A to vždy – ať už na úrovni novinářské práce nebo programování software – je lidská práce. Data nám mohou pomoci se rozhodovat jen tehdy, když jim rozumíme. Svět nevyhodnotí, leda podle instrukcí od člověka. Tím se však do celého procesu opět vrací subjektivní faktor. Více k tématu lze nalézt např. v příručce Andrease Graefea, Guide to Automated Journalism.

I proto je potřeba si uvědomit, že žádná redakční pravidla ani automatizovaný proces pravdu nezaručí. Člověk je součástí světa, v němž žije, a tento svět je lidmi spoluutvářen a zažíván. Novináři a novinářky potřebují od svých redakcí podporu v profesním vzdělávání, osobním rozvoji, v získávání zkušeností a zpracovávání emocí, s nimiž se při své práci setkávají. Novinář může hledat pravdu jen tehdy, pokud sám pracuje v prostředí, které ctí pravdu, je otevřené a rozumějící. Proto i nová Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů již v preambuli zdůrazňuje, že “novinářská profese je povolání, které vyžaduje čas, zdroje a prostředky k výkonu”. Součástí etického imperativu pravdivosti je i požadavek, aby samy redakce poskytovaly reportérům a reportérkám plnou podporu, a to včetně systematického vzdělávání.

Chcete vědět víc?
Video psychologa Lee Rosse o iluzi objektivity na YouTube.
Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
Stephen J. Ward, The Invention of Journalism Ethics: The Path to Objectivity and Beyond. McGill-Queen’s University Press, 2006. Více o knize zde.

Na jaké publikace v textu odkazujeme?
Etický kodex Syndikátu novinářů ČR
Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů
Andreas Graefe, Guide to Automated Journalism. On-line: https://www.cjr.org/tow_center_reports/guide_to_automated_journalism.php
Matthew Kieran, Media Ethics: A Philosophical Approach. Praeger 1997. Více informací o knize na Google Books.
Walter Lippmann, Veřejné mínění. Portál 2015. Více informací o knize v Databázi knih.
Stephen J. Ward, Truth and Objectivity. In: L. Wilkins – C. G. Christians (eds.), The Routledge Handbook of Mass Media Ethics. Routledge 2020. Více informací o knize na Google Books.

Respektovat fakta (20 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Jak se mohou novináři nevědomky dopouštět ohýbání pravdy
> Samotná ověřená fakta ještě nezaručují kvalitní text
> Odpovědnost za správnost citací nese novinář, nikoliv zdroj
> Nejčastější chyby jsou ty, kterým jde nejsnáze předcházet
> Užitečné nástroje: checklist a pomůcka pro fact-checking v provozu redakcí

V kapitole Hledat pravdu vysvětlujeme, proč je její hledání nejdůležitějším úkolem novinářů. Ačkoliv nelze jednoduše říct, že pravdivá žurnalistika znamená kvalitně ověřená fakta, přesto je taková úvaha minimálně dobrým základem a startovním bodem. Požadavek na faktičnost zpravodajství se objevuje v etických kodexech na prvních místech a zdá se tedy být samozřejmostí, ovšem v rychlé novinářské práci se s pravdou a fakty (často nevědomky) nezachází příliš poctivě. Mnoho chyb se také děje z nepozornosti a nedostatečné pečlivosti při zpracovávání materiálu. Článek, respektující fakta by měl být vystavěn na solidní práci se zdroji, na ověřených a přesných informacích a nesmí zapomínat na zasazení do kontextu.

Fakta jako předskokan pravdy
Pojďme se ještě jednou vrátit k zásadě, kterou Mezinárodní federace novinářů (IFJ) zahajuje svoji chartu: „Mít úctu k faktům a respektovat právo veřejnosti na pravdu je první povinností novináře.”

Z jedné věty můžeme odvodit dvě důležité věci. Za prvé, že fakta a pravda jsou úzce propojeny a nelze mluvit o jednom bez druhého. A za druhé – ze znění vyplývá, že k faktům je potřeba „mít respekt” nebo „mít úctu”, což svědčí o důležitosti a speciálním postavení této zásady v novinářské práci.

V úvodu k této kapitole jsme se věnovali pravdě jako takové a zjistili jsme, že její poznávání je spíše procesem, než směřování k jasnému cíli. Walter Lippmann nám situaci ještě zkomplikoval upozorněním, že nikdo z nás není schopen vidět realitu v její čiré podobě, oproštěnou o vlastní perspektivu, kterou podvědomě na okolní svět aplikujeme jako pomyslný filtr. Má ale tedy vůbec smysl pravdu hledat? A jak podobné filozofické přemítání prakticky promítnout do naší novinářské práce? Uspokojivou odpověď na první otázku nám může poskytnout Louis A. Day, odborník na mediální právo a etiku:

Pokud opustíme pravdu jako základní kulturní normu, vystavujeme se velkému riziku. Pravda plodí důvěru – drahocennou a nezbytnou komoditu v demokratickém systému – a důvěra je hybnou silou občanské společnosti.
– Day, L. A. Ethics in media communications: Cases and controversies, 1991.

Tedy závěrem této úvodní části můžeme dosud popsanou polemiku shrnout do následující rovnice: Fakta nás přibližují k poznání pravdy, pravda plodí důvěru a důvěra je hybnou silou pro občanskou společnost.

Důležitější než mít čich na události je mít touhu po pravdě.
– Wesley Pippert, americký novinář, který byl například hlavním reportérem UPI (United Press International) v aféře Watergate.

Nepravda může vzniknout omylem
Zdá se možná zbytečné uvádět, že kvalitní a etická novinářská práce musí být postavena na pravdivých faktech. Poučku, že „získaná fakta je nutné důkladně ověřovat“ se dozví studenti žurnalistiky pravděpodobně hned na jedné z prvních přednášek bakalářského studia. Jenže jsou to často právě ty nejbanálnější a stokrát opakované principy, které se za pracovního chodu vytrácejí jako první a jejichž podstata a obsah nám někdy unikají. Nepálský novinář a editor Kunda Dixit zdůrazňuje mezi základními mantinely pro žurnalistiku následující: „Musíte si správně zjistit fakta. Dvakrát, třikrát si ověřte i ty nejtriviálnější skutečnosti. Není možné si „trochu“ ohýbat pravdu, protože to pomáhá věci.“

Zejména poslední věta citace se může dotknout mnohých, kteří se někdy pohybovali ve světě žurnalistiky. Pokud se totiž v článcích objevují chyby, nebo nepřesnosti, většina z nich se pravděpodobně neděje záměrně. Při novinářské práci se velmi snadno stane, že se sám autor začne v množství zdrojů, výpovědí respondentů, nebo v číslech a datech ztrácet. S blížícím se termínem odevzdání materiálu se tlak stupňuje a tak je často lákavé a situaci ulehčující si téma nebo popisovaný problém zjednodušit – vynechat některé aspekty, neuvést další citaci, protože téma komplikuje a otevírá další rovinu, na kterou už na novinové stránce není místo.

A tak se situace, která se zdánlivě jeví ospravedlnitelná, může ve skutečnosti stát oním „ohýbáním pravdy“ a nepoctivým zacházením s informacemi. Již zmíněná Charta IFJ jasně uvádí, že „překrucování faktů je závažné profesní pochybení.“ Nejde jen o to, zda je pravdivá výchozí informace, ale záleží také na tom, jak s ní novinář dále v textu nakládá.

Pro úplnost dodejme, že nekompromisní je v tomto ohledu i etický kodex Syndikátu novinářů ČR, který říká, že novinář je povinen „nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat.“

Preciznost a přesnost tajemstvím úspěchu?
Louis A. Day jasně uvádí, že novinářský článek musí být přesný, což znamená, že fakta musí být ověřená, postavená na solidních základech (Day, s. 85). A dodává: „Jestliže existuje nějaké podezření nebo nejasnost ohledně získaných informací, publikum by s tím mělo být seznámeno.“ Požadavek na přesnost žurnalistické práce je pro něj nekompromisní zásadou, jelikož “nepřesné, nepodložené nebo nepotvrzené informace můžou podrývat kredibilitu celé novinářské profese.” (Day, s. 85)

Také kodex Syndikátu novinářů ČR jasně mluví o nutnosti precizně ověřovat fakta: „Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena.“ Znamená to tedy, že jako metoda k dosažení dobrého textu nám postačí zásada přesnosti (anglicky „accuracy“).

Situace je ještě o něco složitější. Kromě toho, že kvalitní článek musí dle zásady přesnosti obsahovat pouze pravdivé a ověřené informace, měl by také podporovat porozumění problému, a to v celé jeho šíři a komplexnosti. Louis A. Day (s. 87) píše, že: “Cílem by mělo být poskytnout zprávu, která je v zásadě kompletní. Příběh by měl obsahovat tolik relevantních informací, kolik je jich možné sehnat, a to zejména těch informací, které jsou nezbytné, aby umožňovaly průměrnému čtenáři nebo divákovi porozumět získaným faktům a také jejich kontextu.” A právo čtenářů na znalost souvislostí zmiňuje i etický kodex SPJ (Society of Professional Journalism), když uvádí: „Poskytněte kontext. Zejména při sumarizaci nebo propagaci příběhu dávejte pozor, abyste jej nezkreslovali nebo nezjednodušovali.”

Zdroj není naše alibi
Podobně jako může být lákavé zjednodušit do článku příliš vrstevnatý problém či kauzu a vynechat z něj či upravit některé skutečnosti, stejně tak může být svádivě snadné nevnímat zodpovědnost za správnost informací od novinářských zdrojů jako součást povinnosti ověřovat fakta. Zdá se být legitimní, zříct se odpovědnosti za pravdivost respondentovy citace, tak pevně uzavřené mezi dvojicí uvozovek. V jedné z verzí etického kodexu SPJ, která nakonec nebyla v tomto znění schválena se píše: “Za přesnost zpráv odpovídají novináři, nikoli zdroje. Před zveřejněním výpovědi zdrojů ověřte. Informace převzaté z jiných zpravodajských zdrojů by měly být nezávisle ověřeny.”

Práce se zdroji je tedy rovněž součástí odpovědnosti novináře za kvalitní text. Ta se musí promítnout už do výběru respondentů a oslovených – tady je nutné opět sledovat linku pravdivosti. Již zmíněný nepálský novinář Kunda Dixit hezky a věcně vysvětluje: “Být spravedlivý znamená naslouchat všem stranám, dokonce i podvodníkům. Nemůžete vstupovat do psaní článku a už mít na problém vytvořený názor. Ne všechno je takové, jaké se může zdát na první pohled.”

Druhá rovina etického a férového nakládání s citacemi se týká jejich následného zpracování a používání v textu. Také zde je zapotřebí ctít zásadu přesnosti, zejména při rozhodování, zda zvolit citaci přímou či nepřímou (parafrázi) a jak velké mají být novinářovy zásahy do jejich znění. Obecně lze říct, že je legitimní upravit přímou citaci tak, aby byla gramaticky a stylisticky správně a nedocházelo ke zesměšnění nebo ztrapnění respondenta. Při dalších zásazích je ale na místě velká obezřetnost, protože za žádných okolností nesmí být jakkoliv pozměněno celkové vyznění a význam výpovědi.

„Ale co když je citace přesná, ale obsahuje tvrzení, o nichž se novinář domnívá, že mohou být nepravdivá?“ ptá se Louis A. Day (s. 85). Má novinář povinnost ověřovat pravdivost všech použitých tvrzení, nebo jeho odpovědnost končí tehdy, když respondenta korektně a nezkresleně ocituje? Zejména u některých událostí, které jsou hektické nebo chaotické (například vrcholící předvolební politická kampaň), může být takový požadavek obtížně realizovatelný až nemožný. Louis A. Day ani tady z novinářů nesnímá část břemena odpovědnosti. Říká, že pokud novinář nebyl osobně svědkem události, nebo informace použité v citaci nepatří k všeobecné znalosti, měl by vždy uvést zdroj informace. “Jde o základní požadavek přesné novinářské práce.” (Day, s. 85)

Stejně problematické je nekritické a automatické přebírání zpráv z ostatních médií. Novinář nemůže pouze slepě předpokládat, že jeho kolegové odvedli kvalitní a přesnou práci a informace z textu tedy nemusí znovu podrobit vlastní nezávislé investigaci. Zejména v online zpravodajství se tento nešvar přebírání zpravodajského obsahu stává potencionálně velmi nebezpečným, protože pokud se v původním článku objeví chyba, kterou následně beze změny přeberou ostatní média, veřejnost může nabýt dojmu, že tato chybná informace je pravdivá, protože si ji přečetli na dvou na sobě nezávislých serverech. Louis A. Day varuje, že i když původní vydavatel chybnou informaci dodatečně opraví, mezitím už se kvůli přebírání zpravodajského obsahu stihne rozšířit po internetu a začne žít vlastním životem. A co se jednou zachytí v online síti, to se již velmi špatně bere zpátky, a pozůstatky jsou téměř trvalé.

Bez zbytečných chyb
Špatně uvedený název ulice, překlep v příjmení respondenta nebo gramatická chyba. Zdánlivé banality, kterým málokdo přisoudí vliv na důvěryhodnost médií. Jenže jak upozorňuje americký reportér Robert J. Haiman, publikum si takových chyb nejen všímá, ale také jej velmi ovlivňují ve vnímání toho, jak kvalitní obsah média nabízejí (Haiman, s. 9). “Pokud redaktoři a editoři nedokáží ohlídat ani malé chyby a překlepy, jak mám důvěřovat, že zbytek informací v článku je důvěryhodný?” mohou se oprávněně ptát mnozí z nich.

Navzdory ideálu pravdivé a na faktech založené žurnalistiky je jasné, že ani při nejlepší vůli nelze dosáhnout stoprocentní úspěšnosti; lidský faktor hraje až příliš velkou roli. Přesto lze velkému procentu chyb předcházet a právě u těchto drobností je prevence nejsnazší.

Kanadský novinář Craig Silverman nabízí novinářům elegantní a na realizaci jednoduché řešení – naučit se při práci používat checklist. Při své práci jej používají i piloti, chirurgové nebo pracovníci jaderných elektráren a funguje jako jednoduchý a velmi účinný nástroj pro zachycení zbytečných chyb. A není tedy důvod je nevyužít také při redakční práci.

Checklistů určených pro novináře můžete ve vodách internetu najít mnoho, verze se od sebe více či méně liší (doporučujeme hledat v angličtině). Zde nabízíme námi do češtiny přeloženou verzi, která je kompilací checklistů od newyorské Craig Newmark Graduate School of Journalism a od americké NPR (National Public Radio):

CHECKLIST PRO NOVINÁŘE > 

Checklisty je vždy dobré vytisknout a na pracovním stole umístit na viditelné místo. Při práci na článku potom stačí vyhradit si pár minut a projít si seznam bod po bodu.

Možná vás při čtení této kapitoly již napadlo, že v rychlém provozu redakcí (speciálně těch online) je navzdory ideálům někdy nutné dělat při ověřování faktů kompromisy. Že zejména pro editory není reálné provádět pečlivou kontrolu každé informace v textu a zároveň články zveřejňovat ve stanovených deadlinech.

Pomůckou vám může být tato metoda třídění informací od americké NPR (National Public Radio). Zde si ji můžete stáhnout a využít námi přeloženou do češtiny:

FACT-CHECKING > 

Chcete vědět víc?
Kapitola o „zásadě přesnosti“ v příručce etiky pro zaměstnance americké NPR (National Public Radio)

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky
Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů
Pippert, W. G. (1989). An ethics of news: A reporter’s search for truth.Day, L. A. (1991). Ethics in media communications: Cases and controversies.
Dixit, K. in: Keya Acharya, & Frederick Noronha. (2010). The Green Pen : Environmental Journalism in India and South Asia. Sage Publications Pvt. Ltd.
Haiman, R. J. (2000). Best practices for newspaper journalists: A handbook for reporters, editors, photographers and other newspaper professionals on how to be fair to the public.

Nestranit (20 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Jak se rodil imperativ objektivní a nezaujaté novinářské práce
> Že nestrannost znamená maximální snahu o eliminaci předpojatosti
> Jak nebýt „líným reportérem“
>  Zda může být legitimní někdy nestrannost jako hodnotu opustit

Jako byla v minulé kapitole pravda vykreslena jako principiální hodnota a žurnalistické hledání faktů jako pomyslná cesta jejímu dosažení, obdobnou logiku bychom mohli aplikovat také na vztah mezi objektivitou a nestranností, kde objektivita je dlouhodobým cílem a nestrannost potom praktickou cestou, jak se jí co nejvíce přiblížit. Ovšem do této jednoduché a všeobecně přijímané rovnice se nám čím dál častěji vnášejí pochybnosti a otázky – má vlastně smysl si stále zakládat na ideálu novináře jako zcela objektivního “zapisovatele faktů”? Nedržíme se jako společnost představy, která nejenže není a nikdy nebyla dosažitelná, ale naopak může žurnalistice a potažmo celé společnosti škodit?

Být neutrální, ale přesto investigativní; nezaujatý, ale mít vliv; být spravedlivý a férový, ale zároveň být o o krok před ostatními – v tom tkví oříšek našeho vztahu k objektivitě. Pochybujeme, zda je jí vůbec možné dosáhnout, ale zároveň považujeme za hlubokou urážku, když nás někdo z neobjektivity, neférovosti nebo nevyváženosti osočí. Jako kdyby snad panovala všeobecná shoda na tom, co tyto pojmy znamenají.
– E. J. Dionne, americký novinář, politický komentátor a dlouholetý publicista časopisu The Washington Post

Mytická objektivita
Pokud bychom se nezávazně zeptali několika zástupců veřejnosti, jak by charakterizovali etickou žurnalistiku, je pravděpodobné, že z úst mnoha z nich by zaznělo slovo objektivita. Karen Sanders píše, že “idea objektivity je jedním z hlavních dogmat, které se objevují v západní žurnalistické praxi” (Sanders, s. 42). Zároveň, jak píše Ron F. Smith, profesor žurnalistiky na University of Central Florida, je pravděpodobné, že kdybychom se zeptali deseti novinářů na její definici, dostali bychom deset různých odpovědí (Smith, s. 47). Proč tedy není právě slovo “objektivita” názvem této kapitoly?

Užitečný nám bude rychlý exkurz do historie. Ačkoliv se nám zdá dnes samozřejmá, objektivita totiž nebyla jako žurnalistická hodnota uznávaná odjakživa. Její zrod v USA koncem 19. století je úzce spjatý s pragmatickou potřebou médií produkovat takové zpravodajství, které by bylo přijatelné pro širokou škálu čtenářů, jelikož jak se tisk stával více a více masovým, bylo nutné, aby se podobně homogenizovalo také cílové publikum.

Svoji roli sehrály také tehdejší zpravodajské agentury, pro které bylo také ekonomicky výhodné zprávy vytvářet neutrální a omezené pouze na holá fakta, jelikož jedině tak si je mohla předplatit většina médií, nehledě na jejich ideologické zakotvení. Posledním důležitým hybatelem byl vznik “žluté žurnalistiky” z konce 19. století (anglosaské označení pro předchůdce bulvárního tisku), která svými nepříliš etickými postupy vyprovokovala přeorientování zpravodajství směrem k jeho serióznější a nezaujaté podobě.

Novináři, vedeni logikou pozitivismu, začali tehdy ke své práci přistupovat téměř vědecky, striktně oddělovali jakékoliv náznaky názorů a sami sebe spatřovali jako “objektivní hledače pravdy” (Smith, s. 40). Snaha o naprostý odstup dosahovala takové míry, že novináři té doby volali do redakcí, že se právě sami nacházejí uprostřed hurikánu, ale potřebují do článku sehnat vyjádření někoho z pracovníků záchranných složek, který jim potvrdí, že fouká opravdu silný vítr (Smith, s. 41).

Senátorovy hlásné trouby
Ukázkou toho, jak urputná snaha americké žurnalistiky o extrémní objektivitu deformovala skutečnost a z novinářů dělala pouze nepřemýšlející zprostředkovatele zpráv může být éra tzv. mccarthismu z padesátých let 20. století. Senátor Joseph McCarthy začal tehdy v atmosféře studené války vznášet falešná obvinění představitelů státu a amerického ministerstva zahraničí, které označoval za komunisty a podezříval je z infiltrace do státního aparátu. Média jeho neprokázaná a skandalizující prohlášení pravidelně téměř slovo od slova publikovala, ačkoliv panovalo podezření, že jsou nepravdivá; ovšem převládající étos objektivity kázal pouze reportovat, nikoliv hodnotit. McCarthymu byla o několik let později za jeho chování udělena důtka od samotného amerického senátu, jelikož nebyl schopen svá obvinění dokázat. Poučení, které si z této éry odnesli tehdejší američtí reportéři a editoři bylo to, že informovat pravdivě neznamená pouze slepě tlumočit vyjádření úředníků, politiků nebo jiných autorit.

Postupem času začal být imperativ „objektivity za každou cenu“ čím dál častěji zpochybňován. Objevovala se kritika, která tvrdila, že objektivita, ve smyslu absolutní oproštěnosti od názoru či interpretace, možná prokazuje veřejnosti medvědí službu, protože se nesnaží najít pravdu – což od ní publikum očekává (Calcutt & Hammond, s. 97-114). Kromě toho se množily otázky, zda vůbec média ze své podstaty mohou objektivity dosáhnout, jelikož už samotné rozhodování o tom, jaké články se umístí na titulní stránku, nebo jaké zdroje se osloví do článku nelze odpoutat od vlastních pohledů na svět jako takový nebo na konkrétní problematiku. Můžeme zde opět připomenout Waltera Lippmanna a předchozí kapitoly toolkitu, věnované pravdě a faktům, které nám nastavují nepříjemné zrcadlo: ani sebedisciplinovanější novinář nemůže přinést zprávu, která by byla zcela oproštěná o jeho vidění světa, definované výchovou, kulturou, životními zkušenostmi. Znamená to tedy, že objektivita v médiích je nedosažitelnou chimérou a překonaným reliktem z historie?

Karen Sanders píše, že novináři vlastně fungují jako tlumočníci, kteří publiku překládají realitu, interpretují získaná fakta. A jak jsme uvedli před chvílí, tato interpretace je nutně zatížena našimi předpoklady, předsudky. Do zpracovávání tématu tak nevědomky vnášíme náš zažitý soubor předporozumění a očekávání. V tomto ohledu jsou vlastně subjektivní všichni lidé, novináře nevyjímaje.

Ale rezignace na etické hodnoty přesto ani zde není na místě. Sanders totiž jasně deklaruje: “Přiznat subjektivitu, uznat naši roli interpretů, uznat, že nikdy nemůžeme být úplnými pány významu, to však neznamená vzdát se závazku vůči pravdě.” (Sanders, s. 44)

Nestrannost jako cesta k pravdivosti
Termín objektivita se v žurnalistice postupem času zatížil množstvím dezinterpretací a zcestných výkladů. Nařčení médií z neobjektivity se stala zejména v politickém prostředí téměř každodenní rétorikou. Pokud nahlédneme do mezinárodních etických kodexů, slovo “objektivita” v nich většinou nenajdeme. Ani tuzemský kodex Syndikátu novinářů ČR jmenovitě neuvádí objektivitu jako jeden z imperativů, který by měli novináři následovat (ačkoliv zmiňuje právo občanů na objektivní obraz skutečnosti).

Nabízí se používat termín nestrannost, který také možná lépe indikuje to, co se od novinářů skutečně očekává. Tedy, s vědomím toho, že se na svět dívá skrze pomyslný kulturní filtr, a že nemůže přinést takové zpravodajství, které by bylo od těchto zkreslení zcela očištěno, navzdory tomu se má novinář maximálně snažit o co nejdůkladnější a nejpečlivější eliminaci těchto vlivů z jeho práce.

Podporu nám poskytne také připomenout si základ etické žurnalistiky, který jsme popsali v předchozí kapitole – tedy závazek k pravdě a usilování o co nejpravdivější obraz reality v médiích. Matthew Kieran píše, že právě nestrannost je jedna z hlavních metod, která je pro naplnění tohoto cíle zapotřebí (s. 35). “Novinář se musí snažit být nestranný ve svých úsudcích, pokud jde o hodnocení konkrétních událostí, záměrů jednotlivých aktérů, hodnocení toho, proč k těmto událostem došlo a jaký je jejich skutečný nebo možný význam,” upřesňuje Kieran.

Tato nestrannost a nezaujatost se musí promítnout do všech fází žurnalistické práce – tedy do získávání a vybírání zdrojů, práce s respondenty a jejich výpověďmi, a také do následného zpracovávání materiálu.

Ping-pong se zdroji a líný reportér
Redakce dnes často uplatňují nestrannost v praxi tím způsobem, že do článku osloví dva respondenty, kteří zastávají opačný názor na problematiku, nebo do televizního vysílání podobným způsobem vyberou dva hosty. Následně jim nabídnou podobný prostor k vyjádření.

Podobnému přístupu k vyváženosti a nestrannosti ve zpravodajství mnozí autoři říkají přístup „líného reportéra“. Jeden z nich, Dante Chinni z amerického Pew Project píše, že novináři místo toho, aby důkladně prozkoumali všechny pohledy na dané téma a následně předložili čtenářům vyargumentované a fakty podložené závěry, zůstanou pouze u jednoduchého “zdroj A řekl toto”, “zdroj B odpověděl takto”.

Takový přístup je lákavý, jelikož zdánlivě vytváří alibi, aby výsledný text nebo jiný novinářský materiál nemohl být nařčen z nevyváženosti. Jenže takto jednoduše nestrannost nefunguje a ve skutečnosti nejenom že není dosaženo vyváženosti pohledů, ale kromě toho je tak mnohdy složitá a vrstevnatá problematika deformována a prezentována jako černobílá.

Zejména u některých témat může být takové zkreslení velmi fatální a zásadně ovlivňující porozumění problému. Jedním z příkladů mohou být témata z oblasti vědy, mezi které patří také aktuální, palčivá a do budoucna ještě zásadnější problematika klimatické krize. Rom Smith popisuje, že na konci devadesátých let se naprostá většina klimatických vědců shodla na tom, že globální oteplování je skutečný fenomén. Pouze malé procento z nich zastávalo opačný názor. Přesto se v amerických médiích objevovaly oba názorové póly rovnoměrně a veřejnost tak mohla nabýt falešného dojmu, že existuje spor a debata mezi klimatology o vlivu lidí na změny klimatu. (Smith, s. 44)

Zůstat neutrální za každou cenu?
Ačkoliv jsou nestrannost a snaha o dosažení co největší míry objektivity sdílenými žurnalistickými hodnotami, přesto existují hlasy, které říkají, že by bylo v některých případech legitimní tuto nezaujatost opustit, a to zejména u témata, která jsou spojená s lidskými právy nebo reportováním o válečných konfliktech.

Jeden z oněch alternativních přístupů představuje válečný reportér BBC Martin Bell. Ten byl na konci 90. let poslán jako zpravodaj do války v Bosně a Hercegovině, což jej zásadně ovlivnilo v uvažování o objektivitě a nestrannosti. Bell po této zkušenosti začal vyznávat přístup, který pojmenovává jako žurnalistika připoutanosti (anglicky “journalism of attachement”) a vysvětluje, že jde o “žurnalistiku, která nebude stát neutrálně mezi dobrem a zlem, tím, co je správné a nesprávné, mezi obětí a utlačovatelem.” (Bell in Kieran, s.42)

Martin Bell tedy říká, že jsou situace, kdy není správné hledat balanc mezi pohledy, férový a vyvážený přístup, ale kde je naopak etické přiklonit se pouze na jednu stranu. V případě válečného konfliktu tedy na stranu utlačovaných či okupovaných.

Dnes už si nejsem jistý pojmem objektivita, zdá se mi spíš jako iluze a mámení. Když jsem přinášel zprávy z válečných zón nebo i odjinud, činil jsem tak s veškerou spravedlností a nestranností, kterou jsem byl schopen zachovat, a svědomitě jsem věnoval náležitou pozornost faktům. Ale také jsem při tom používal své oči, uši, rozum a nashromážděné zkušenosti, které jsou zase podstatou a esencí subjektivity.
– Martin Bell (Bell in Kieran, str. 16)

Posouzení, zda je je přístup britského reportéra legitimní a ospravedlnitelný necháváme otevřený k vašim interpretacím záměrně. Ale ať už je váš přístup jakýkoliv, Martin Bell nám může nám může být minimálně příkladem toho, že novinářské hodnoty se mohou proměňovat a že je lze nahlížet různou optikou.

Na úplný závěr předkládáme ještě jeden podnět k zamyšlení a příležitost formulovat si pohled na to, k jakým cílům by měla zásada nestrannosti směřovat. V rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1993 se mimo jiné uvádí:

Ve společnosti někdy vznikají situace plné napětí a konfliktů pod tlakem faktorů, jako jsou terorismus, diskriminace menšin, xenofobie nebo válka. Za těchto okolností mají média morální povinnost hájit demokratické hodnoty: respektování lidské důstojnosti, řešení problémů mírovými, tolerantními prostředky, a následně odporovat násilí a jazyku nenávisti a konfrontace a odmítnout veškerou diskriminaci na základě kultury, pohlaví nebo náboženství.
– Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze 17. 6. 1993

Nikdo by neměl zůstat neutrální vůči obraně demokratických hodnot. Za tímto účelem musí média hrát důležitou roli při předcházení napětí a musí podporovat vzájemné porozumění, toleranci a důvěru mezi různými komunitami v regionech, v nichž převládá konflikt.
– Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze 17. 6. 1993

Chcete vědět víc?
Esej autorky o objektivitě ve vztahu ke klimatické krizi
Článek NY Times o dlouhotrvajícím sporu dvou amerických novinářů na téma objektivity (v angličtině)
Polemika s “žurnalistikou připoutanosti”, kterou propaguje Martin Bell (v angličtině)
Text Brenta Cunnighama, amerického spisovatele, vydavatele a dlouhodobého kritika novinářské objektivity s názvem “Re-thinking Objectivity” (v angličtině)

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Sanders, K. (2003). Ethics and journalism. Sage.
Smith, R. (2011). Ethics in journalism. John Wiley & Sons.
Bell, Martin (1998) ‘The Journalism of Attachment’, in Matthew Kieran (ed.), Media Ethics, London and New York, NY: Routledge.
Calcutt, Andrew; Hammond, Phillip (2011). Journalism Studies: A Critical Introduction. USA & Canada: Routledge. pp. 97–114. ISBN978-0-203-83174-8.
Rezoluce č.1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 17.6.1993

Názor (10 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Proč má i dnes názorová žurnalistika stále smysl
> Že požadavek na faktičnost a férovost platí i pro komentáře
> Jak předcházet matení čtenářek a čtenářů

Zatímco ve zpravodajské a reportérské novinařině klademe důraz na to, aby přinášené zprávy byly pravdivé a podložené fakty, u názorové žurnalistiky jako by se nám tyhle standardy již nezdály tak zásadní. Komentátor sice ve svých textech z podstaty věci nenaplňuje zásadu nestrannosti – to, že se k některému z pohledů na danou problematiku přikloní od něj jako veřejnost přímo očekáváme – ovšem přesto musí stavět na argumentech, které vycházejí z pravdivých a ověřených informací. Poctivá názorová žurnalistika má sílu společnosti ukazovat ideály toho, jak má kultivovaná obhajoba jakéhokoliv našeho stanoviska či přesvědčení vypadat – proto zde musíme postavit etiku na první místo.

Mám názor na tvůj názor
Při zběžném pohledu na svět, který nás obklopuje, bychom mohli dnešní době přiřknout charakteristiku “názorová”. Akcelerováno digitálním prostředím se množství komentářů, pohledů na věc a stanovisek ve veřejném prostoru stále zvyšuje, což může i nemusí být společnosti prospěšné. Diskutující na sociálních sítích či autoři blogových příspěvků se vesměs hájí stále opakovanými deklamacemi o svobodě projevu a o možnosti vyjádřit svůj názor, které je podle jejich úsudku opravňují i k šíření polopravd či přímo lží.

Nabízí se tedy otázka: jakou úlohu v takovém prostředí hraje profesionální žurnalistika, konkrétně ta názorová? Má smysl, aby názoroví žurnalisté svými texty dál navyšovali konstantně rostoucí sumu nejrůznějších postojů, které se ve vodách internetu (ale i jinde) objevují? A jak se vlastně liší se twitterový či facebookový status veřejně známé osobnosti od komentáře, zveřejněného novinářem v etablovaném médiu?

Sewell Chan, americký novinář a dříve hlavní editor názorové rubriky v Los Angeles Times píše: “V této vysoce polarizované době se někdy zdá, že existuje příliš mnoho názorů. Ale ve skutečnosti máme nedostatek takového názorového psaní, které bere v úvahu složitost a nejednoznačnost všech lidských záležitostí; které je empatické k k lidem, kteří nesouhlasí; které skutečně poskytuje vhled a perspektivy.“

Tedy potřeba profesionální názorové žurnalistiky a novinářů-komentátorů je zde stále, možná ještě větší než dříve. Ovšem tím spíše vzrůstají nároky na kvalitu jejich práce a dodržování etických standardů, které mohou společnosti ukazovat na ideál férové argumentace a přispívat tak ke kultivaci veřejné debaty.

Komentář neošidíš
V předchozích kapitolách jsme se věnovali tématu pravdy a férového reportování. Mluvili jsme o tom, jak je důležité stavět na faktech a přesných informacích. Zmínili jsme také hodnotu nestrannosti, jako maximální snahy o redukci předpojatosti. Doposud jsme ale měli na mysli primárně žurnalistiku zpravodajskou. Jak se situace promění, pokud se zaměříme na názorovou sekci novinářské produkce?

Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1933 říká, že přestože názory jsou nevyhnutelně subjektivní, musíme zajistit, aby byly vyjadřovány čestně a eticky. Co takový požadavek znamená?

Na prvním místě je nutné zdůraznit, že ani komentátor není zbaven povinnosti formulovat svůj text na základě faktů a pravdivých skutečnostech. Profesor na Pensylvánské univerzitě a dlouholetý americký novinář Gene Foreman vysvětluje, že “komentátoři mají etickou povinnost nejdříve získat fakta, až poté začít vyjadřovat své názory” (Foreman, 2015, s. 186)

Stejně mluví i kodex českého Syndikátu novinářů, který uvádí, že novinář je povinen se “neodchylovat věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti“.

Stejně jako faktičnost, názorovým žurnalistům mezi etickými standardy práce zůstává i požadavek na férovost jejich textů. Již zmíněný Gene Foreman férovostí rozumí novinářovu povinnost vyvarovat se zvýhodňování či zaujatosti a dodává, že “nejen zpravodajové, ale i komentátoři mají povinnost být spravedliví a féroví – komentáře etického novináře jsou podloženy fakty, nikoliv domněnkami” (Foreman, 2015, s. 348).

Každý má právo na svůj názor, ale ne na svá vlastní fakta.
– Daniel Patrick Moynihan, americký sociolog, politik a bývalý senátor za Demokratickou stranu

Nenechat čtenáře na pochybách
Přes všechny podobnosti v etických zásadách pro tvorbu zpravodajství a komentářů je nyní na místě zmínit jednu zásadní odlišnost. Zatímco ve zpravodajském textu má být autor jen zprostředkovatelem informací a jeho povinností je nechat co nejméně své vlastní názory a postoje ovlivňovat výsledný článek, v názorové žurnalistice je tomu z podstaty věci právě naopak. Komentátor má na projevení svého – argumenty a fakty podloženého – pohledu nejen právo, ale veřejnost to od něj přímo očekává.

Právě proto je v etických kodexech zdůrazňována povinnost média důkladně odlišit zpravodajské a názorové rubriky. Charta Mezinárodní federace žurnalistů mluví o “zřetelném oddělení faktických informací od komentářů a kritik”, kodex Society of Professional Journalist (SPJ) zase zmiňuje nutnost “označit obhajobu a komentář”.

Výše citovaná Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy uvádí, že “základním principem jakékoli etické úvahy o žurnalistice je jasné rozlišování mezi zprávou a názory, které znemožňuje jejich záměnu. Zprávy jsou informací o skutečnostech a údajích, zatímco názory vyjadřují myšlenky, ideje, přesvědčení či hodnotové úsudky mediálních společností, vydavatelů nebo novinářů.“

Odlišení se může realizovat jakoukoliv formou, graficky nebo umístěním, ale čtenář musí být schopen tyto dvě sekce od sebe jasně a neomylně rozeznat. Tato zdánlivá formalita může mít vliv i na míru důvěry v novináře a žurnalistiku obecně. Výzkum Duke Reporter´s Lab ukázal, že čtenáři jsou často zmatení v tom, který obsah je zpravodajský a který názorový. Díky jednotnému označování mohou lépe porozumět různým formám žurnalistiky a následně sami posoudit, zda text není zaujatý. Autoři výzkumu redakcím radí, aby “používali konzistentní označování všech článků a rozlišovali analýzy, názory, recenze a zprávy” a také aby “umisťovali tato označení či štítky na viditelná a nápadná místa v horní části článku“.

Poslání se závazky
Názorová žurnalistika je nedílnou součástí demokratických společností. Výzkum na toto téma z amerického prostředí ukázal, že názoroví novináři pomáhají veřejnosti hodnotit, kontextualizovat a vysvětlovat zprávy způsobem, na který zpravodajští novináři často nemají nástroje ani kapacitu. Ovšem komentátoři nesmí zapomínat, že jejich práce stále podléhá etickým zásadám a aby neztratili důvěru čtenářů, jejich názory musí být vždy férové, argumentační a založené na faktech.

Chcete vědět víc?
Přehledový text Kevina Lokera z American Press Institute se třemi případovými studiemi o tom, zda a jak máme v dnešní době přehodnocovat pohled na názorovou žurnalistiku

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Parliamentary Asembly (1993). Resolution 1003 (1993) on the ethics of journalism. Council of Europe.
Foreman, G. (2015). The ethical journalist: Making responsible decisions in the digital age. John Wiley & Sons.
https://ethics.journalism.wisc.edu/2020/12/17/in-opinionated-times-what-is-the-future-of-opinion-journalism/
https://www.goodreads.com/quotes/1745-everyone-is-entitled-to-his-own-opinion-but-not-to
https://www.poynter.org/ethics-trust/2017/news-or-opinion-online-its-hard-to-tell/
https://reporterslab.org/news-labeling-study-results-media-literacy/
https://www.americanpressinstitute.org/publications/reports/white-papers/how-might-we-reimagine-opinion-journalism-for-our-digital-polarized-age-reflections-from-news-leaders/single-page/

Být nezávislí (15 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Nezávislost je jedna z nejdůležitějších a nejrozšířenějších hodnot žurnalistiky a souvisí s ideálem autonomie
> Zpravodajství je třeba chránit před vnějšími i vnitřními vlivy, včetně těch obchodních, velkou „čínskou zdí“
> Nezávislost může být ohrožena na individuální, redakční i společenské úrovni
> Nezávislost neznamená hodnotou neutralitu – naopak, novináři/ky musí být vždy na sociální realitě angažovaní, aby mohli naplňovat svoje profesní role

Jedním z pilířů mediální etiky je myšlenka svobody tisku. Tato hodnota navazuje na osvícenské pojetí člověka jako samostatně se rozhodující bytosti, nadané kritickým rozumem. Svoboda slova ale otázku nezávislosti nevyčerpává, naopak. Klade velké množství otázek o střetu zájmů nebo angažovanosti novinářů. Co více, imperativ nezávislosti se týká i vztahu novináře a jeho zaměstnavatele, média. Důležitou součástí imperativu nezávislosti je i oddělení redakčních a obchodních procesů v mediálních institucích.
Kde je tedy hranice nezávislosti?

Mezi teoretickým účelem žurnalistiky a skutečnou žurnalistickou praxí již dlouho existuje napětí, ale kulturní revoluce v redakcích znamená, že se opouští samotná mise. Základní otázka etiky žurnalistiky – „Jak nejlépe realizovat cíl umožnit občanům více se zapojit do demokratického života?“ – byl nahrazen tržně orientovanou otázkou: „Jak můžeme vyhovět tomu, co čtenáři a zákazníci marketingu říkají, že jsou jejich informační a zábavní potřeby?“
– J. Iggers, Good News, Bad News, str. 78.

Nezávislost je autonomie
„Novinář/ka nesmí podnikat žádnou činnost nebo jednání, jež by ohrozilo jeho/její nezávislost,“ praví Globální charta etiky pro žurnalisty Mezinárodní federace novinářů, přijata v roce 2019 a rozvíjející původní kodex z Bordeaux. Toto ustanovení je jedním ze základních pravidel, které lze nalézt ve většině oborových norem. Podle výzkumu, jenž v roce 1995 uskutečnila Tiina Laitila, se požadavek nezávislosti novinářů a médií objevuje v 84% evropských kodexů a vedle pravdivosti, včasné opravy chyb, zákazu diskriminace podle rasy, etnicity či pohlaví, respektu k soukromí, zákazu úplatků a čerpání výhod a poctivosti prostředků jde o dominantní zásadu novinářské práce. Vyplývá i z ideálu médií jako čtvrté moci v demokracii, neboť je nezbytná k naplnění watchdog funkce tisku. Tím se ovšem problém nezávislosti zdaleka nevyčerpává.

Nezávislost médií a novinářů vychází z představy, že média mají přinášet obsahy (především zprávy, ale i názory), jež budou pravdivé, úplné, nestranné a vyvážené. Aby nedocházelo k deformaci veřejné diskuze, ale naopak aby novináři veřejný prostor vyvažovali (poskytovali hlas těm, kteří jsou z veřejné sféry vyloučeni, nebo jsou marginalizováni), musí se spoléhat především na vlastní kvalifikovaný úsudek (čili být autonomní) a neměli by podléhat vnějším vlivům či tlakům. Mezi tyto vnější tlaky patří i v duchu kantovského imperativu vlastní prospěch či blahobyt (heteronomie).

Lze říci, že autonomie čili nezávislost novinářů je omezována na politické, ekonomické a organizační úrovni produkce zpráv, vyjednávána je na editoriální úrovni (čili ve vztahu k editoriálním procesům v médiu) a vykonávána je na úrovni praxe (čili samotnou tvorbou zpráv) (Sjøvaag 2013).

„Čínská zeď“ mezi obchodními a redakčními procesy
Co vše může narušovat nezávislost žurnalistické profese? Podle teoretika médií J. Herberta Altschulla existují čtyři dimenze možných vlivů na obsah zpráv, neboli čtyři vzorce vztahů mezi těmi, kteří média financují a zprávami – oficiální  zahrnující státní regulace (sem by patřila i státní cenzura), obchodní, v jehož rámci obsah ovlivňují inzerenti, zájmové, jež reflektují zájmy vlastníků (či politické strany, odborů apod.) a neformální vztahující se k cílům přátel, příbuzných, známých, lobbistů, apod. (viz obrázek).

Všechny tyto dimenze by měli mít novinářky a novináři na paměti, a ač třeba nebude nikdy možné dosáhnout jejich plné kontroly, žurnalistická každodennost by měla být rámována neustálou reflexí podmínek novinářské práce a kritického hodnocení těchto vlivů. Cílem této reflexe by mělo být důsledné hájení „čínské zdi“ mezi obchodními a redakčními procesy v médiu a nezávislost na institucionálních a politických vlivech zvnějšku.

Žádné noviny, časopis nebo stanice nepřekračuje hranice autonomie přijatelné pro ty, kteří hradí výdaje, jež jim umožňují přežít. Musíme pamatovat na to, že tyto hranice nejsou vyryty do kamene. Jsou velmi flexibilní a na každém místě na Zemi se v čase měnily. […] A přesto se až do nedávna věnovalo jen málo pozornosti souvislosti mezi těmito detaily financování a zpravodajským produktem, jenž [novináři] dodávají. Jako by novináři, jejichž každodenní život je oddán bedlivému pozorování, měli oslepené smysly ve vztahu k realitě svého povolání.
– J. H. Altschull, Boundaries of Journalistic Autonomy. In Social Meanings of News, str. 230–231.

Ohrožení nezávislosti může přijít odkudkoliv
Jiný pohled nabízí P. J. Shoemakerová, která strukturuje možné vlivy na žurnalistickou práci do vrstev, začínající na individuální úrovni, vedoucí přes mediální rutiny a organizační vlivy až po vnější vlivy a účinek ideologie (ve smyslu dominantních integrujících symbolických mechanismů ve společnosti). Tento pohled je důležitý proto, že přesahuje omezené ekonomické či regulační pojetí vlivu a ukazuje, že nezávislost novináře ohrožují např. i oborové zvyklosti („takto se to dělá“ – rutina), jeho vlastní postoje či nereflektovaná společenská ideologie (jako je např. postoj k určitému válečnému konfliktu nebo konkurenční politické ideologii ve státě).

Nezávislost tedy nelze omezit pouze na problém odvislosti od vlivů politických, zájmových či finančních, ale i na automatismus rutiny, profesní „fachidiotství“ či slepotu vůči zkreslením vznikajícím uplatňováním oborových hodnot, jako je třeba rychlost (včasnost, aktuálnost). I proto etické kodexy připomínají, že nic neomlouvá nedostatečné ověření zprávy nebo její nepřesnost (3. a), Etický kodex SN ČR).

Podobně problém cenzury jakožto „omezení, potlačení nebo zákazu forem řeči a mediálního obsahu, které jsou považovány za odporující obecnému dobru“ nelze omezovat jen na státní cenzuru. I poskytovatelé služeb, jako je Google, či další instituce a skupiny mohou předběžně či následně omezovat mediální obsah – např. vulgarismy, pornografie, násilí apod. (T. Flew, Censorship, in: Keywords for Media Studies (Oulette–Gray eds.), 2017)

Nezávislost novináře mohou korumpovat i drobné dárky či výhody. Z behaviorálních výzkumů víme, že lidé mají tendenci lépe hodnotit ty obsahy, které jsou třeba i jen symbolicky spojené s těmi, kdo je platí (viz A. H. Harvey et al., 2010). I proto mnohá světová média, anebo i agentury (např. Associated Press) mají striktní omezení pro lístky zdarma, dárky apod. Obecné pravidlo by mělo znít: nepřijímat vůbec nic. V ideálním případě by médium měla novináři např. zaplatit jeho služební cestu i tehdy, když se účastní např. oficiálního doprovodu politického reprezentanta země (např. prezidenta).

Nezávislost neznamená hodnotovou neutralitu
Nezávislost novináře nicméně neznamená, že jeho profese je hodnotově neutrální. Žurnalistická etika je bytostně spojena s ideou demokracie a konceptem lidských práv, na jejichž realizaci se novinář podílí – konkrétně na realizaci práva na informace a svobody projevu (čl. 17, Listina lidských práv a svobod). Že je toto lidské právo v českém ústavním pořádku zařazeno jako politické právo zdůrazňuje politickou dimenzi novinářů jako “čtvrté moci” (fourth estate) v demokracii. Novinář tedy není jen pasivním přenašečem informací, ale aktivním obráncem demokracie. Následující tabulka ukazuje, jak i v minimálním pojetí demokracie (tzv. procedurální) má novinář významnou, hodnotově založenou roli.

V posledních desetiletích ale dochází k novinářské “kulturní revoluci” (J. Iggers), a to vlivem nástupu nových technologií, které redukují úroveň schopností požadovaných po mediálních pracovnících, reorganizací newsroomů do týmu na základě korporátního modelu a přesunu k tržnímu přístupu (market-driven journalism), v jehož rámci cíl uspokojit zákazníka nahrazuje občanský a politický rozměr žurnalistiky a zpráva je degradována na pouhou informaci.

Aby neplatilo, že novináři jsou “pištci, kteří pískají podle toho, kdo je platí” (Altschull, ibid.), je třeba provádět sebereflexivní činnost, jakousi “psychoanalýzu” profese. Podobně jako psychoanalýza má odkrývat skryté a potlačené podmínky našich představ, měl by novinář kriticky hledat všechny možné vlivy, jež ho vedou k tomu, aby daný obsah zpracoval právě tak, jak činí – a aktivně je přehodnocovat. Jestliže není možné se zbavit všem omezení žurnalistické práce, je potřeba je alespoň odhalit a přiznat. Tato “psychoanalýza” tedy ve své minimální variantě má vést k naprosté transparentnosti zájmů. Čtenář vždy musí vědět, na čem je.

O čtenářích jako občanech se dnes mluví jen velmi málo. Spíše se o čtenářích hovoří jako o zákaznících a o novinách jako o produktu. Žurnalistická rozhodnutí se stále více přijímají nikoliv na základě odborných znalostí novinářů o tom, co je důležité pro veřejnost vědět, ale na základě průzkumu trhu o tom, jaké věci zákazníci nebo potenciální zákazníci chtějí vědět.
– J. Iggers, Good News, Bad News, str. 78.

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky
J. H. Altschull, Agents of Power: The Media and Public Policy. New York: Longman, 1997.
Terry, Flew, “Censorship”. Keywords for Media Studies, edited by Laurie Ouellette and Jonathan Gray, New York, USA: New York University Press, 2017: 32-34. https://doi.org/10.18574/9781479817474-011
Ann H. Harvey, Ulrich Kirk, George H. Denfield, & P. Read Montague, “Monetary Favors and Their Influence on Neural Responses and Revealed Preference”. Journal of Neuroscience, 30(28): 9597–9602. DOI: https://doi.org/10.1523/JNEUROSCI.1086-10.2010
Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
P. J. Shoemaker & S. D. Reese, Mediating the Message. New York: Longman, 1996, viz zde.
Jesper Strömbäck, “In Search of a Standard: four models of democracy and their normative implications for journalism.” Journalism Studies, 6(3), 2005: 331–345. Viz zde.
Helle Sjøvaag, “Journalistic Autonomy”. Nordicom Review 34(2013), viz zde.

Neškodit (15 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Zásada „neškodit“ představuje minimum profesní etiky
> Týká se zvláště respektu lidské důstojnosti, soukromí, presumpce neviny a nepodněcování k diskriminaci či nenávisti
> Novináři a novinářky pořizují svoje materiály s poučeným souhlasem respondentů a bez použití nepoctivých prostředků
> Výjimku tvoří osoby veřejného zájmu, ale i u nich je třeba postupovat uvážlivě

Představa novináře jako zuřivého psa, který pro obranu demokracie pokouše i bratra, byla vlivnou v počátcích novinářské etiky před sto lety. Kritika působení médií na společnost, ale i zkušenost s následky odlidšťujícího přístupu vedla k přehodnocení této myšlenky. V druhé polovině 20. století do všech profesních etik postupně proniklo nové pojetí vztahu profesionála k lidem, s nimiž se ve své práci setkává. Nesmí jim upírat právo svobodného rozhodování, musí ctít jejich důstojnost a dbát na férovost. Tím má předcházet újmě, kterou jim může způsobit. Zuřivý pes však nemá být zkrocen – jen se má naučit odlišovat ty, na které je třeba štěkat, od lidí, s nimiž je třeba jednat jako se sobě rovnými.

Zásada nonmaleficence
Nejen v novinářské, ale i v dalších profesních etikách (např. lékařské či výzkumné) je důležitý princip nonmaleficence, čili nezpůsobování újmy chybným jednáním profesionála (souvisejícím principem je beneficence, čili činění dobra, jíž se věnujeme v části o společenské zodpovědnosti). Jde o jakési minimální morální hledisko založené na respektu ke klientovi či společnosti a myšlence, že stav po zásahu profesionála nesmí být jeho zaviněním horší než výchozí.

Někdy se objevují názory, že etické principy, dokonce i ty základní, jako je nonmaleficence a beneficence, jsou v žurnalistice naprosto nemístné a že by ji měly formovat pouze tržní síly. Tomuto návrhu je třeba se bránit. Jedním z důvodů, proč by žurnalistika měla být etická, je to, že v demokracii se od ní očekává, že bude sloužit veřejnému zájmu, což znamená, že by měla přijmout odpovědnost za šíření informací a názorů, bez nichž by demokracie nemohla fungovat, a aby to mohla dělat, uznává se svoboda tisku.
– A. Belsey, Ethics of Journalism

Žurnalistické etické kodexy na tuto zásadu pamatují řadou principů, které různým způsobem vyjadřují skutečnost, že novinářská práce má být provázena demokratickým duchem a respektem k lidským právům. Např. kodex Syndikátu novinářů ČR nařizuje respektovat soukromí, dodržovat presumpci neviny, zdržet se pomluv či nepodložených obvinění, podněcování diskriminace, jakéhokoliv jednání, které může druhé přivést do tísně nebo nesnází. Obdobně Globální charta etiky novináře zapovídá šíření nenávisti, diskriminace, narušování soukromí nebo obecně jakékoliv narušování lidské důstojnosti:

Novinář bude respektovat soukromí. Respektuje důstojnost jmenovaných a/nebo zastupovaných osob a informuje dotazovaného, zda je rozhovor a další materiál určen ke zveřejnění. Zvláštní pozornost věnuje nezkušeným a zranitelným respondentům.
– Globální charta etiky pro novináře

Určit následky jednání je samozřejmě vždy těžké a je nutné brát v úvahu to, jak případnou škodu vnímají poškození – ať už by jimi byli lidé, o nichž novináři a novinářky píší, anebo publikum. V profesní etice se nelze spokojit pouze s ekonomickým či právním hlediskem. Jelikož média mají být strážci demokratických hodnot, mělo by jejich jednání být v souladu s étosem rovnosti, respektu a zachování možnosti druhých projevit svobodnou vůli.

Poučený souhlas zpovídaných osob
Realizování zásady „neškodit“ nicméně novinářům a novinářkám přináší nejednu nesnáz. Za prvé je často náročné odhalit, co by jejich jednání mohlo způsobit. I proto se ve vztahu k respondentům či lidem, o nichž podávají zprávu, mají profesionálové řídit především podle toho, jak chtějí druzí, aby s nimi bylo nakládáno. To je i princip autonomie rozhodování, čili možnosti projevit svobodnou vůli. Proto dbají kodexy a redakční standardy kvalitních médií na to, aby novináři vždy vystupovali transparentně a uváděli svoji identitu, vyjasnili si s respondenty vždy rozsah rozhovoru či sběru materiálu a jeho účel a použití, nepoužívali nepoctivých prostředků, jako je podvod, skryté nahrávací zařízení či uvedení informací “mimo záznam”.

Žurnalistika ve veřejném zájmu
Co však dělat v případě, když je předmětem novinářského zájmu politik, podezřelý z korupce? Byznysmen, jehož firma poškodila životní prostředí? Policista, který čelí obvinění ze zneužití pravomoce? Pokud by se novinář či novinářka k takovým lidem postavila s plnou vahou zásady neškodit, znamenalo by to zásadní nabourání základního principu žurnalistiky – střežit demokratické hodnoty a procesy.

A proto profesní etika pamatuje na skutečnost, že existuje veřejný zájem. Je-li to ospravedlněné, lze zásadu nonmaleficence prolomit. Existují osoby, které se staly veřejnými z pozice své funkce, zaměstnání, anebo jsou spojeny s něčím, co má zásadní vliv na společnost. O takových lidech má veřejnost právo vědět více, než o ostatních, a to z jednoduchého důvodu – jejich chování ovlivňuje nás všechny. V takovém případě je třeba míru škody posuzovat jinak, a dokonce i ve velmi výjimečných případech sáhnout k použití nepoctivých prostředků. Vždy by se tak ale mělo dít po zralé úvaze, po konzultaci s vedením redakce, staršími a zkušenějšími novináři.

I když žurnalistická etika nezná pojem informovaného souhlasu, jsou tato pravidla vyjádřením uznání autonomie a důstojnosti druhého člověka. Od 70. let minulého století se tato zásada stala východiskem profesních etik a stala se korektivem profesního úsudku. Informovaný souhlas není jen papír, který vyplňujeme u lékaře, ale jakékoliv poučené udělení souhlasu člověka nějakému expertovi, aby s ním či jeho životem nakládal do té míry, již mu sám určí. Informovanost spočívá v tom, že se tento druhý člověk od profesionála dozví účel jednání a je seznámen s případnými důsledky, které pro něj může mít. I když tedy žádný souhlas formálně novinář nepožaduje, ve skutečnosti se při natáčení rozhovoru či získávání informací ze sociálních sítí dostává do analogické situace. Má tedy dbát na to, aby s tím, kdo je na druhé straně kamery či mikrofonu měli vždy jasně vymezené hranice.

Oborové normy kladou důraz na to, aby novináři a novinářky zvláště dbaly na dobro lidí, kteří plné autonomie nepožívají – což nejsou pouze děti nebo lidé s kognitivní poruchou, ale třeba i lidé v afektu, pod tlakem emocí, oběti zločinů či katastrof, které jsou dezorientované, neschopné dostatečně porozumět, co se kolem nich děje. V takových případech je třeba být velmi citlivý a v případě jakýchkoliv pochyb se daného jednání spíše zdržet.

Co je to veřejný zájem?
Zdálo by se, že pro žurnalistiku tak podstatný pojem bude mít jasný význam – ale není tomu tak. Existuje několik variant pojetí veřejného zájmu, jak je rozlišila americká filozofka Virginia Held. Média často spoléhají na průzkumy veřejného mínění a dokládají názory občanů daty. Tomu odpovídá teorie převažujícího zájmu, dobře známá z utilitaristického myšlení. Podle tohoto popisného pohledu je ve veřejném zájmu to, co se týká většiny lidí. Jejím problémem však je, že nehledí na potřeby menšin a dává přednost krátkodobým řešením před otázkou dlouhodobých následků. Tento druh veřejného zájmu je rovněž velmi nestabilní a lze jej ovlivnit. Jiný způsob určení veřejného zájmu nabízí teorie jednotného zájmu. Jde o autoritativní perspektivu vycházejí z nějaké ideologie. V tomto případě je problémem doložit, že o ideologii panuje ve společnosti shoda. Navíc jde o autoritativní přístup, který ve výsledku nezohledňuje různé postoje a názory. Nicméně právě tímto pojetím se často novináři a novinářky řídí, když říkají, že je něco ve veřejném zájmu: poměřují skutečnost se svými představami o tom, co je důležité. Významný teoretik médií Denis McQuail proto doporučuje používat v mediální praxi třetí způsob, teorii společného zájmu. Z tohoto pohledu jde o veřejný zájem pouze tehdy, je-li věc v zájmu všech členů veřejnosti, čili nikoliv pouze elit nebo naopak většiny. Jde o pragmatický pohled, který váží zájmy různých „přednostních aktérů“ na pozadí zájmů společných.

Matthew Kieran ve své Mediální etice vysvětluje, že určit prolomení respektu k lidskému soukromí je možné při posouzení statusu či role dané osoby. Je důležité vždy pečlivě posuzovat, zda to, na co se novinář či novinářka zaměřují, souvisí s veřejným jednáním dotyčného. Má daný fakt nějaký vliv na veřejný zájem, anebo jde pouze o zajímavost, na niž bez souhlasu druhého nemáme právo? Odlišně je však třeba posuzovat celebrity, upozorňuje Kieran. Jejich kariéra závisí na veřejném zájmu a svoji roli přijaly dobrovolně, jsou tedy do jisté míry “veřejným vlastnictvím”. Ani to však neospravedlňuje narušování lidské důstojnosti, která je v demokratickém duchu nedotknutelná u každého člověka.

Lze tedy říci, že pokud se nejedná o veřejnou osobu, měla by média postupovat vždy v souladu s jejím poučeným souhlasem a vyvarovat se jakéhokoliv narušení soukromí, pokud však jednání dotyčného má vliv na veřejný zájem, je možné pouze v souvisejících oblastech princip nonmaleficence narušit.

Na jaké materiály v textu odkazujeme?
Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky
Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů
Virginia Held, The Public Interest and Individual Interests. Basic Books 1970.
Matthew Kieran, Media Ethics: A Philosophical Approach. Praeger 1997.
Denis McQuail, Media Performance: Mass Communication and the Public Interest. Sage 1992.

Být zodpovědní (20 min)

Co se v této kapitole dozvíte?
> Zodpovědnost médií společnosti je důležitý imperativ žurnalistické etiky, který platí i mimo veřejnoprávní média
> Idea „veřejnosti“ vychází z představy společnosti jako velkého, racionálně diskutujícího publika
> Novinářky a novináři se musí chopit aktivní role moderátorů a nerovnosti vyrovnávat
> Zvláštní pozornost je třeba věnovat problémům a zájmům deklasovaných – strádajících a ohrožených vrstev – a integrovat je do veřejné diskuze
> Společensky zodpovědná žurnalistika musí hledat nové nástroje, jak takový sociální dialog podporovat

Až do poloviny dvacátého století si západní žurnalistika vystačila s myšlenkou svobody tisku a objektivity. Od čtyřicátých let se ale v anglofonním prostředí prosazuje pohled, že svoboda médií musí být vyvážena zodpovědností ke společnosti, v níž působí. To je i hlavní sdělení Hutchinsonovy komise z roku 1947. Co to tedy znamená dělat společensky zodpovědnou žurnalistiku? A jak to, že mediální etika chápe žurnalistiku jako službu veřejnosti i tehdy, když nemluvíme o veřejnoprávních médiích?

Novináři poskytují veřejnou službu
Ve čtveřici klíčových etických principů americké Společnosti profesionálních novinářů (SPJ) je hodnota zodpovědnosti spojena především s představou transparentnosti a sebereflexe novinářské práce. Podle tohoto pojetí má publikum právo na to znát pozadí a důvody morálních rozhodnutí novinářů, média mají rychle odpovídat na pochybnosti a odhalovat pochybení v oboru. Princip novinářské zodpovědnosti veřejnosti potvrzuje i kodex SN ČR (bod 2).

Jak vyplývá z většiny evropských etických kodexů (viz obrázek níže), novinář-profesionál je primárně zodpovědný společnosti jakožto veřejnosti, poté má závazky vůči vlastní profesní integritě a zdrojům, s nimiž pracuje. Tento vztah vyplývá z myšlenky, že novinář poskytuje veřejnosti určitou službu (moderuje veřejnou debatu, přináší informace), a proto je až v poslední řadě zodpovědný svému zaměstnavateli a státu. Proč tomu tak je? Protože moderní pojetí žurnalistiky se vyvinulo z ideje, že mezi soukromými životy lidí a státem či velkými institucemi (včetně korporací) existuje veřejná sféra, v jejímž rámci se vyjednává konkrétní politika – zde se uplatňuje svoboda rozhodování ve vztahu k obecnému blahu. Média jsou tedy ve veřejné službě i tehdy, když mají soukromého majitele.

Rozdělená veřejnost
Lze tedy říci, že jsou to teprve média, kdo vytváří z jednotlivých skupin občanů (např. profese, sociální vrstev apod.) společenství, které je spojeno zájmem – v tomto smyslu média konstruují veřejný zájem a je jejich zodpovědností činit to tak, aby působily kohezně. V klasické teorii veřejná sféra vzniká s nástupem kapitalismu v 17. století jako doména soukromých osob, které jsou spojeny svým (obchodním) zájmem proti politickým autoritám, jejichž rozhodnutí ovlivňují jejich podnikání. Média hrála klíčovou roli v proměně jednotlivců, jež prostě přijímají rozhodnutí státní moci, ve veřejnost, jež se stává jejím soupeřem (Habermas, 1991: 26). Tato buržoazní veřejnost podle Habermase používala svůj rozum pro diskutování a vyjednávání moci. Její klasická podoba se rozpadla ve chvíli, kdy došlo k rozdělení společnosti prostřednictvím nástupu masových politických hnutí a médií orientovaných na odpovídající sociální skupiny.

Dodnes je tato idea veřejné sféry překonávající všechny hranice mezi sociálními skupinami živá v obecně přijímané myšlence, že novináři naplňují svoji roli šířením ověřených informací a plněním role “hlídacího psa” (watchdog funkce), o nichž potom veřejnost jako jedno velké publikum racionálně diskutuje. V médiích je stále živá představa, že budou-li novináři takovými “přenašeči zpráv”, naplní svoji roli a přispějí k funkční veřejné sféře. Situace ale je složitější – a to nejen proto, že příkopy mezi některými sociálními skupinami a vrstvami jsou příliš hluboké a apel na rozumnost je jen těžko překoná.

Veřejnou sféru je třeba moderovat
Pokud chceme naplnit závazek novináře sloužit veřejnosti, je potřeba, aby se média aktivně zapojila do moderování veřejné sféry a vyvažování jejích nerovností. V takové chvíli již nevystačíme s myšlenkou, že prostě stačí jen „přinášet fakta“. Představy o „dobré novinařině“ často vycházejí z ideálu veřejnosti, který byl formován životním stylem a potřebami střední třídy. Společnost je ale dnes mnohem komplexnější a rozdělenější, jak ukázal i výzkum Rozdělení svobodou. Novináři se musí aktivně zapojit do sociálního dialogu, posilovat hlas vyloučených a přinášet rozmanité materiály, které umožní chápat skutečnost nejen jako rozhovor expertů, politiků a ekonomů, ale mít i styk s osobní rovinou, s každodenní zkušeností lidského života – s příběhy lidského zájmu (human interest), které ukazují, co to znamená být chudý, sociálně vyloučený nebo opomíjený většinovou společností.

Pojetí veřejné sféry a veřejného zájmu tedy musí zohledňovat sociální, ekonomické a genderové rozdíly ve společnosti. Habermasovo pojetí, dodnes živé v žurnalistice, představuje veřejnou sféru jako iluzorně homogenní, konsenzuální prostor odtržený od soukromé dimenze, jak si povšimla Nancy Fraser:

[…Klasická] koncepce veřejné sféry vyžaduje uzávorkování nerovností ve statusu. Tato veřejná sféra byla arénou, v níž mluvčí odkládali charakteristiky jako rozdíly původu a bohatství a hovořili k sobě navzájem jako kdyby byli sociálně a ekonomicky rovní. Rozhodující fráze zde je „jako by“. Ve skutečnosti nebyly sociální rozdíly mezi mluvčími eliminovány, ale pouze uzávorkovány. [… D]iskurzivní interakce v rámci buržoazní veřejné sféry byla ovládána stylem a způsoby, které samy o sobě korelují a označují status nerovnosti. Neformálně působily marginalizaci žen a členů plebejských tříd a zabraňovaly jim účastnit se jako rovnocenní.
– N. Fraser, Rethinking the Public Sphere, str. 118–119.

Deklasovaní a strádající
Fakt, že mediální veřejný prostor byl vymezen představami střední třídy vede jednak k podceňování a nepochopení potenciálu lidově zaměřených (tzv. bulvárních) médií. Protože dokážou komunikovat s neprivilegovanými sociálními vrstvami, znají jejich problémy a zaměřují se na ně, mohou – pokud naplní principy etické žurnalistiky – významně přispět k integraci těch, kteří do veřejné sféry přístup nemají. Skutečností nicméně je, že postoje a názory těchto vyloučených nabourávají představu společenského konsenzu a pro novináře představují výzvu. Nelze se při psaní a natáčení již spoléhat na běžnou rutinu a je třeba hledat nové cesty, jak dávat prostor jiné zkušenosti.

Menší důvěra v demokracii u ohrožené a tradiční pracující třídy a úplná nedůvěra u třídy strádající (viz Rozděleni svobodou) reflektuje právě skutečnost, že tito lidé nejsou součástí “veřejnosti” a jejich životní osudy se nacházejí v mediálním stínu, anebo jsou novinářskou prací či zábavním průmyslem deformovány do podoby, s níž se nemohou ztotožnit. Takový úkol stojí před společensky zodpovědnými novináři: jak moderovat sociální dialog, když se nelze spoléhat na osvědčené a rutinně zaběhané nástroje?

Nelze se divit, že strádající, tedy nejnižší třída, nepovažuje elity a intelektuály za prospěšné pro společnost. Problém je složitější o to více, že dnes už média nejsou pouze noviny či televize, ale nové komunikační kanály zásadně proměnily topografii veřejného prostoru:

S fragmentací společnosti a nástupem online médií se rozpadla velká publika, což zabraňuje politické integraci. Rozpad publik však není politicky rovnoměrný. Trumpovi voliči podle výzkumů ve velké míře vycházeli ze zpravodajství Fox News. Voliči Clintonové žádný dominantní zdroj neměli. I v Česku mohou Andrej Babiš či Miloš Zeman oslovit výraznou část svého staršího a méně vzdělaného elektorátu jen pomocí několika málo kanálů – zejména komerčních televizí. Liberálové naproti tomu ve většině zemí potřebují pracovat s kanály velmi různorodými, což jejich kampaně komplikuje. […] Média nastolují témata s rychlostí, již politika s nabízenými řešeními nedokáže sekundovat. Vzniká emotivní vakuum obav, že elity a instituce řešení klíčových problémů […] zkrátka nemají. To snižuje důvěru k institucím, a navíc poskytuje výhodu politikům, kteří nová témata pouze zasazují do předem připraveného výkladu – ideálně do výkladu o souboji elit a „běžného lidu“.
–  D. Prokop, Slepé skvrny, 2019, str. 144.

Mají-li tedy média být zodpovědná za veřejnou sféru a zodpovídat se veřejnosti jako celku, musí aktivně působit na překonávání rozdílností mezi centrem a periferií, ať už v ekonomickém, sociálním či geografickém smyslu. Toto překonávání nemá být zahlazováním (uzávorkováním) rozdílů, ale aktivním budováním prostoru pro sociální dialog a hledání společné identity. Zodpovědný novinář či novinářka si je vědom závazku, jenž vůči společnosti má, a naplňuje jej tím, že čelí výzvám fragmentace veřejné sféry a upozaďování problémů sociální stratifikace společnosti. I proto se v etických normách objevuje princip ne-diskriminace, poměrnosti a vyváženosti, ale především imperativ předcházením konfliktům a hledání porozumění (odst. 33 v rezoluci 1003/1993 Parlamentního shromáždění Rady Evropy)Graf zobrazuje vztah profesní integrity a společenské zodpovědnosti novináře. Autor: J. Motal, 2019

Role médií v […] rozšířené koncepci demokratického života spočívá ve facilitaci a modelování [občanské] participace. Média musí sloužit jako fórum pro dialog, ne jen jednoduše mezi individui, ale také mezi komunitami v rámci větší společnosti. Řečeno více fundamentálně, mohou umožnit individuím nalézt identitu jako členů komunit, pomoci členům komunit komunikovat mezi sebou, facilitovat komunikaci mezi komunitami a pomoci komunitám nalézt společné, jež je spojuje jako členy většího společenství.
– J. Iggers, Good news, bad news, str. 139.

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Rozdělení svobodou
Rezoluce 1003/1993 Parlamentního shromáždění Rady Evropy
Nancy Fraser, “Rethinking the Public Sphere.” in: Habermas and the Public Sphere (ed. C. Calhoun). MIT Press, 1992: 118–119.
Jürgen Habermas, The Structural Transformation of the Public Sphere. MIT Press, 1991.
Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
Tiina Laitila, “Journalistic Codes of Ethics in Europe.” European Journal of Communication, 10(4), 1995: 527–544. DOI: https://doi.org/10.1177/0267323195010004007
Daniel Prokop, Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Brno: Host, 2019.